DMD Bonus č. 4 pro 16. 4. 2017.

"Babi? Od čeho máš tu jizvu?“
"To mě kdysi kousl žralok."
„Bolelo to?“
„Si pište. To není legrace, když tě napůl sežere taková bestie.“
Vnoučata se kolem nadšeně hemží. Tohle vypadá jako náramný příběh.
"Kousla jsi ho taky?" ptá se nejmladší.
„Jak bych mohla? Visela jsem zrovna na háčku jednoho rybáře. Byl to pořádný boj, “
Vnoučata mají oči navrch hlavy, stará ryba vypráví dál.
„Ale vlastně to byl dobrák. Bylo mu mě líto, před žralokama mě zachránil a pak mě pustil.“
„Jé, a co jsi udělala?“
„Co by? Přinesla jsem mu převelikou perlu. Nikdo nebude vykládat, že jsou ryby nevděčný.“

Mozky se shlukovaly těsně pod hladinou. Některé se vyskakováním ze zakalené tekutiny pokoušely uvolnit víko. Jiné se zběsile vrhaly proti sklu. Mozkomíšní mok byl zpěněný.
Dveře místnosti se otevřely a dovnitř vešel postarší mužík. Nádrže si nevšímal, jeho úkol tkvěl v něčem zcela jiném. Pozornosti mozků a mozečků ale neunikl.
Vlny se vzedmuly, když se tucet orgánů zuřivě vrhl na stěnu akvária. Na povrchu se objevila prasklina, mozkomíšní mok začal prosakovat... Kap. Kap. Křup.
„Zatracená práce!“ Nepopsatelné zvuky mozkobití.
Mužík stihl efektně proskočit dveřmi a vyslat na ně rychlé těsnící kouzlo.
„Pošlete sem okamžitě někoho! Weasley zase zapomněl nakrmit mozky!“

Profesor Parkhill se snažil vtěsnat svým studentům do hlavy další dávku slovíček. "Oj," vzdychala paní Moskowitzová. "Tak moc," přidal se pan Bloom. "Já toho budu chytnu mozkobolení." "Mozkobulení neexistuje," namítla slečna Tarnovská. "On žikala, mozkoboření," snaživě ji opravil pan Schmitt. "Mozek zbořil, ale tvůj," zahřímal pan Kaplan. "Ďjú," pravil obdivně pan Pinsky. "Co je moskoboušení?" zeptala se slečna Goldbergová. "Já myslím," řekla plaše slečna Mitnicková, "že pan Bloom myslel bolení hlavy. Slovo mozkobolení neexistuje, protože mozek nebolí."
Profesor Parkhill měl naopak intenzivní pocit, že mozek docela dobře bolet může. A pokud ne, aspoň slovo mozkobušení by mělo existovat zcela jistě.

Máňa zvolna potahovala z cigarety a koukala z okna na nekonečné řady oken, lemované šedí betonu. Tohle sídliště si nehraje na dětskou stavebnici. Přemýšlela, jestli by uniformita neměla uklidňovat. Spíš otupuje. Odtud se dá dostat jenom nohama napřed, na trochu lepší adresu, blíž centra, s podobně nekonečnými řadami mramorových náhrobků. Tam si můžete poslušně lehnout do řady, hlavně nevybočovat, jako za živa. S trochou štěstí ve stínu túje. Živí to mají horší. Tohle místo je konečná, stigma, které každý vyčte z občanského průkazu. Aspoň je jasno. Máňa se pousmála. Ale byl to úsměv, který měl v sobě hořkost pondělní kávy.