Pan Kaplan

"Tak, a první prezentaci nám přednesou Henrik s Nilsem," prohlásila paní učitelka Němcová. 

Oba žáci vstali. Papír nedržel ani jeden. Elf na trpaslíka významně pohlédl.

"To dám nějak z hlavy, present perfect, že?" šeptl Henrik. "Good morning class! Today's topic is present perfect. There are presents bad, like socks. Then there are presents good, like toy cars and swords. But there can be only one present perfect, and that is brand new mythril chestplate with built in backscratcher!"

Angličtinářka seděla za katedrou a tupě zírala na prezentující. Hrnek držela u rozevřených úst, ale poslední zbytky kávy jí stékaly na košili.

Po několika týdnech se pan Kaplan objevil ve třídě.
Pánpresor, já pomlouvám. Já nemohl tu být. Já mít frakturu rohu.
„Vy si vzal frak na túru?“ nechápala Olga Tarnovská.
„Fuj. On roznášel drby,“ pohoršila se slečna Goldbergová.
„Ne, já mít fraktura rohu,“ trval na svém Pan Kaplan.
„He, he, my nevědět, že máte parohy,“ rozchechtal se Norman Bloom.
„Kdo vám ten roh zlomil?“ projevil zájem pan Perez.
„Zlo myl on sám. Kdo by chtěl parohy, no ne?“ vysvětlil Oskar Trabisch.
„Vy nerozumět,“ bránil se pan Kaplan. „Moje kostka udělala rup.“
„Pan Kaplan si zlomil nohu,“ konstatoval s povzdechem profesor Parkhill.

Pan Kaplan povstal, významně si odkašlal a začal číst: „Slavná polední slova...“
„Co? Polední sova?“ podivila se slečna Mitnicková. „Dyk sova je noční pták.“
„Vy pletete. Nočník není pták,“ vpadl jí do řeči pan Bloom.
„Ona neštrikuje,“ oponoval pan Nathan.
Profesor Parkhill si povzdechl a začal vysvětlovat. „Pan Bloom použil slovo plete se ve významu mýlí se.“
„Já nemýlím,“ dotčeně oponovala slečna Mitnicková.
„My víme, že nemyslíte,“ konejšil ji pan Blattberg.
„On mě tiskl.“
„Já na vás nesahal.“
„Vy mně razil, vlastně urazil.“
„Žádnou jsem vám nevrazil. Já ženy nebít.“
Pan Kaplan zvýšil hlas. „Nechat mě mluvit!“
Profesor Parkhill zbledl.

"Povidal mi Braun, muj koleda v práci, že taky už do něho praštil. A tak já mu řikám: to jsi kamarád? Nic nepovíš a praštíš sám? Měl si říct, já bych přišel, Sára by přišla, všicki bysme kráglovali."
"Kaplan, fuj!"
"Že nestydíte!"
"Madonna mia, Kaplan! O tom nemůšete takhle mluvit!"
"Nemůžu mluvit o kráglování ke svatbě?" podivil se Kaplan.
"Jo ták! Braun praštil do ženění!"
"To ne! Brauna žena neni uhozená." Pan Kaplan si položil ruku na srdce: "To je veliká láska."
"Ach, ljubóv, ljubóv!"
"Takže Braun je pod čepcem..."
"Chachá, muž neni pod čepcem. Nikdy! Muž je pod pan-toflem!"

Můj vzor, kterýho já obdivujákuju, je Olčetrhend. On neni opravdickej, je vymiškovanej vymyšlenkovanej jednim německým spisovatelem.
Ale jak on je vymyšlenkovanej! Úplně generálně.

Olčetrhend je správnědlivej. Když se chce někdo prát, tak bum - a dorazí ho. Ale jenom, když je zlej. Jindy ne. Slabochů se zastává.

Má nej kámoše Vinetoula a ten ve volnym čase náčelníkuje, ale ne moc často, aby moh prošívat dobrožůžo s Olčetrhendem.

Ale taky má Olčetrhend jinej románek. Jednou svojí pěst našije do na svojí pěst vydá zašít dobrodrůžo mezi Jarabáky. Tam má přes dívku Kára Benemzí.

Olčetrhend je prostě správnej chlap bez básně a Hanky.

"Ta nová picárna! Ta vůně, co z těch dveří se vyfukuje!"
"Já picnu! Ze slepicárny neni vůně ale smrad."
"Má pravdu, to je smrad, že se z něj člověku zvedá žloudek."
"Žloudek je vejce, ze smradu se zvedá se žalud!"
"Pche, vy možná smrdíte, já picárnu vonim."
"Neřiká se vonim, ale cítim."
"Já cítím žál..."
"Slepicárna neni to pravý slovo, pravější je slepičkárna."
"Jaká slepičkárna, kurník šopa?!"
"Dámyjapánové! Vy pletete jídelní lupínek! Tady neni řeč o kuřecím, ale o pice."
"Co sem pletete opice, Kaplan?!"

Profesor Parkhill vykroužil na tabuli slovo "Pizzerie" a rezignovaně se posadil. Nějak ho rozbolel žloudek.

„Máte nějaký dotaz?“ otázal se profesor Parkhill.
Pan Kaplan se zeptal: „Já nerozumět, co znamená ret ten ční.“
To jasná věc,“ ujal se slova pan Bloom. „Pysk ták velkej, že se tyčí pod nosem.“
„Á, někdo dostal tyčí,“ kýval s pochopením pan Schmitt.
„To né. Tady řeč o podnose,“ protestovala Olga Tarnovská.
„Kde jste se s tím výrazem setkal?“ zasáhl profesor.
„Já čítal: ret ten ční schopnost skladu.“
Profesor zmateně zamrkal. „Zřejmě je myšleno slovo retenční, tedy schopnost krajiny zadržovat vodu.“
Tam nepsat krajiny, ale sklad piva,“ nedal se pan Kaplan.
„Ne sklad, ale slad!“ s ulehčením dešifroval profesor Parkhill.

"Chcete někdo kousačku?" nabídla paní Caravellová.
"Já vezmu ráda," vzala si jednu žvýkačku slečna Goldbergová, "já miluju sládky!"
"To je dobrže," uculil se pan Braun, mistr pivovarnický.
"Myslí slad," oznámil kdosi.
"Slad, ne," opravil pan Braun, "slad je srní."
"Madona mía, co sem pletete srny," pokřižovala se paní Caravellová, "miluje cukroušky."
"Sládky je dobrý na žál," zasmála se slečna Goldbergová.
"Ó šál! Nikdo nerozumí šálu jako ruský čelověk!" zvolala Olga Trnovská. "Na šál je nejlepčejší vódka."
"Čím víc vodky, tím víc žalu," pravil pochmurně pan Braun.

Pokud jde o schopnost zadržet zoufalství, profesor Parkhill momentálně jednoznačně upřednostňoval řešení slečny Tarnovské.

„Máte nějaký dotaz?“ otázal se profesor Parkhill.
Pan Kaplan se zeptal: „Já nerozumět, co znamená ret ten ční.“
To jasná věc,“ ujal se slova pan Bloom. „Pysk ták velkej, že se tyčí pod nosem.“
„Á, někdo dostal tyčí,“ kýval s pochopením pan Schmitt.
„To né. Tady řeč o podnose,“ protestovala Olga Tarnovská.
„Kde jste se s tím výrazem setkal?“ zasáhl profesor.
„Já čítal: ret ten ční schopnost skladu.“
Profesor zmateně zamrkal. „Zřejmě je myšleno slovo retenční, tedy schopnost krajiny zadržovat vodu.“
Tam nepsat krajiny, ale sklad piva,“ nedal se pan Kaplan.
„Ne sklad, ale slad!“ s ulehčením dešifroval profesor Parkhill.