Opravnik oblíbených otištěných omylů

„Šaty pomuchlat nebo vyžehlit pod matrací?“
„Vlasy rozdrbat tak? Jinak?“
„Koště! Je pořádně zapavučinovaný? Zas mě pomluví! Už takhle jsem prý intelektelulálka, když pořád něco sepisuju…“
„Abraxasi, máš pořádně načechrané peří?“
„Abraxaxi!“
„Ještě jedno drrrrrrrrable, malá čarrrrrrodějnice!“
„Jaké? Už je konec! Letíme na filipojakubskou noc, nemůžeme ztrácet čas! Stačilo!“
„Se mnou odejde zákon!“
„Fakt? On nějakej přišel? Ještě že jsem ho nepotkala, já bych mu dala!“
„Boty, koště… Kde mám šaty? Aha, pod matrací… pavučiny na obličej… Abraxasi! Co děláš?“
„Píšu to drrrrrrrrrrabble!“
„Jde ti to?“
„Nejde!“
„Kašli na ně! Je filipojakubská noc, nemáme čas! Až zase za rok! Letíme!“

Myší kožíšek nebude problém, myší je tu dost. Naivní princ dřepí na zámku. Cože? Zlatou hvězdu? Na čelo? To muší bejt?
Kde ji vezmu? Přilepím! Do prdele! Upadla! Že ji vytetuješ, kocoure? Těma špinavejma drápama? To zapomeň. V dědině je komunální salón krásy. Jdu tam.
Koukej, kocoure, už ji mám, hvězdu zlatou. Zrcadlo, k ruce! Cože? Rudou? Pěticípou? Tady se někdo zbláznil, ale já to nejsem! Co teď???
„Samozřejmě, Leonide Iljiči, soudružka jsem kovaná… Milujete mou rudou hvězdu na čele? Není divu… Co královskou korunu, tu v Kremlu máte? Že být první tajemníková je lepší než královna? Opravdu? To beru!“

Pohádky jsou solí života
Život není jen robota
I když máš poslední kalhoty
Do platu ještě tři soboty
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!
Drak prvě hnízdí ti v životě?
Vypadá to s tebou nahnutě?
Příběh ti tvou mysl vyjasní
Starost tě na chvíli opustí
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!
Kdo zlý je, zbrklý uhání
Za zlatem koně nahání
Přes střepy odchází bos
Navíc si narazí nos…
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!
Nakonec vše dobře dopadne
Zvoneček cink, kráska upadne
V princovo něžné objetí
Láska za nimi přiletí
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!

Princezna křikne do jeskyně: „Vylez, ještěrko! Nemysli si, že ti přišel oběd! Nastává nový život, potvoro!“
Saň zalapá po dechu.
„Makat budeš jako kůň a taky tak žrát! Seno, trávu, brambory… na maso, zvlášť moje, si nechej zajít chuť. A koukej vykydat a nově podestlat, to seš drak? Čuně seš!“
„Ale…“ Devět hlav jen zírá.
„Vyvětrat! Támhle bude okno, tady máš majzlík a sekej! Tady bude krb. A před ním chci kožešinu.“
Největší hlava nesměle pípne: „Co když řeknu ne?“
„Ty, holenku, už nikdy nic neřekneš,“ praví Xena, princezna bojovnice. Vytasí meč, vyřízne devět jazyků a nemilosrdně pošle saň makat.

Hnalas mě pro vodu a teď nevíš co s tím, viď.
Nohy vobě dolů, na druhou stranu, než je hlava, přece. Ruku za ucho nééé!
Pro starou vránu, hlavu hubou nahoru!
Děti, nedívejte se, tohle nedopadne dobře! (zakrývá vráňatům oči)
Dyť mu to montuje… neee, nekoukejte!!!
Je divný. Myslím, že předtím vypadal líp.
Já bych ho tou živou radši nepolívala...
Já? Složit? Sama? Pusť mě k němu!
Hotovo.
Co řveš, princi? Že lidi nemaj ocas vzadu? Fakt ne? Jak, že se nepropojíte?
Víš co?
Máš princeznu, mečák a zbytky živý a mrtvý vody. Si to laskavě dodělejte sami. Reklamace neberem.

„Hele, bráchové, průser!“ říká první.
„Co jako?“ ptá se druhý.
„Ségra je děsně pilná. Za chvilku bude mít košile hotový a pak jsme v maléru,“ vysvětluje třetí.
Šílený povyk všech bratří, kteří se dohadují, co s tím.
„Já vážně zpátky do chalupy nejdu,“ kvílí nejmladší.
„Jo, zase bychom museli makat... Tý práce. Orat, hnůj kydat... Takhle je nám skvěle. Lítáme si po světě, volný jako ptáci,“ překřikují se jeden přes druhého.
Sedmý bratr, nejstarší a nejmoudřejší, to rozsekne.
„Musíme dát jasně najevo, že ty její povedený košile si na sebe jakživo nevezmem.“
„Jak to zdůvodníš?“
„Snadno. Kopřivový košile určitě koušou.“

Královská kancelář vyhlásila konkurz na dvojministerstvo práce a odpočinku. „Ministr pro dvě židle musí mít pořádnej sicflajš,“ usoudil král. „Vyhraje, kdo vydrží sedět nejdéle.“
Hada, který tvrdil, že on sedí pořád, že si prostě sedne a jde, vyloučili. „Nesedíš, ležíš,“ řekli.
Princezna na hrášku si opatřila dokonale měkké prachové peřiny, ale vydržela jen dva dny.
Jako jasný vítěz se viděl hloupý Honza zvyklý vysedávat za pecí.
Loupežník Babinský, toho času už třetí rok sedící v base, byl taky přesvědčený, že má šanci.
Konkurz však překvapivě vyhrála macecha. Prokázala nade vší pochybnost, že si už před patnácti lety zasedla na Popelku.

„Ševče!“
„Králi Miroslave! Rád tě vidím! Naše země jen vzkvétá!“
„Pravda, ševče. Ale ty zlobíš!“
„Já?“
„Daně jsi zaplatil?“
„Zálohu…“
„Málo! Řepku jsi zasadil? Energetický štítek na chalupě máš?“
„Co? Erenge… řepku… Nemám…“
„Chováš kuřata? Nevíš, že jen u krále smíš maso kupovat? Zabavují se!“
„Já pro děti…“
„Děti? Daň z dětí jsi zaplatil? Školkovné? Školné? Pastelky z královských pastelkáren kupuješ? Ukaž!“
„Jsou ještě malé…“
„Malé? Nadělají spoustu nepořádku. Daň z odpadu jsi zaplatil? Ty máš VLASTNÍ kompost?“
„Ale…“
„Mít kompost je zakázáno! A vůbec, KET* máš zavedenou?“
„Neumím psát!“
„Nemít KET je zakázáno!“
---
„Ševče! Umřít předčasně je taky zakázáno!“

„Nekňuč, kocoure, chtěls do světa? Chtěl.“
„Ale kozel slíbil… hele, světlo!“
„Haf! Hotel!“
„Hotel, kykyryký?“
„Mluví tam cize, ubytují tě a dají ti najíst, haf!“
Zvířátka mžourají oknem do chaloupky, kde si Petrovští dělí lup.
„Mordsethadry, tojemoje!“
„Krucityrknelement, mojemojemoje!“
„Hadrykrucipíseksolit, tojemoje!“
„Libozvučně mluví,“ kývá kozel. „Je dobré umět aspoň pár slov. Tojemojetojemoje bude pozdrav. Každý se ještě naučte něco dalšího.“
Petrovští se tahají o poslední zlatku, když se dveře otevřou a vpadne čert. Má rohy, zobák, tesáky, drápy. Pětihlasně vřeští:
„Modrsedthadrykykykrykýkrucityrnktojememoje!“
„Herdekfilekšupnabábutojemojetojemojehafhahaf!“
„Kryndypindymémémémétojemojetojemoje!“
Zlaťáky nezlaťáky, Petrovští skáčou oknem ven.
„Cizina,“ odfrkne pes. „Špínu a smrad tu mají! Ale platěj dobře!“

„To byl blbej nápad, Romeo, dělat ze sebe mrtvý! Teď po nás ani pes neštěkne!“
„Jen neříkej, dyť sme slavný!“
„Že je nám to platný, poďme se vrátit.“
„Po dvaceti letech??! S pěti dětmi?“
„Jo.“
O měsíc později ve Veroně.
„Romeo, ty sis oholil hlavu? Ne? To je pleš?“
„Julie, jak to vypadáš? Vážíš nejmíň devadesát kilo!“
„To zrzavý, pihovatý a tlustý nadělení, to je všechno vaše?“
„My bychom rádi nějakej ten podíl na naší slávě.“
„S vaší vizáží? Neexistuje.“
Julie pláče, Romeo se tváří vražedně.
„Dobře, můžeme se dohodnout. Vy zůstanete jako mrtvý a my vám budeme posílat apanáž!“