Svatební košile

František chodí za Anežkou každý den. Rozmarýna za oknem slibuje květy.

Donese jí obrázek daleké krajiny.
„Zapomeneš na mě,“ řekne vzdorně, aby neviděl slzy.
„Budu zpátky, než se naděješ – a potom...“ přivine ji k sobě a v nedořčeném je celý svět.

Přejde rok a přejde další, paňmámu se sestrou vzala hlavnička a o bratru došla strohá poslední zpráva německy. Rozmarýna zvadla.
Už nevyšívá, sedřené ruce sotva udrží jehlu.
Nemůže zaspat, ostává vzhůru do noci.

„A co mně doma visíš, jen připomínáš, cos vzala,“ hlesne a strhne malůvku ciziny ze zdi. Rámeček praskne. Rozpláče se.
Světlo lampy se zamihotá.
Odbije jedenáctá.