DMD č. 20. pro 20. 4. 2017. Téma: Krásné starosti

Tři další vzpomínky následovaly v rychlém sledu.
Sokolovna. Potící se ruce v bílých rukavicích. Cigareta ukradnutá za rohem. Žvýkačka, valčík, dívka s vlasy vonícími březovým šamponem.
První rande, v kině na sídlišti. Horkost ve tvářích a tréma. Starost o to, jestli se jí vůbec ještě bude líbit. První nesmělý dotek prstů, první polibek.
Adrenalin, když vylezli na komín Kovohutí. Pokoutně, tajně, za večerního světla, co Anně kreslilo ve vlasech. Žádost o ruku na vrcholku. Výhled do kraje, volnost, svoboda a srdce až v krku.
Bolelo to jako čert, ale bolest ustoupila. Ve chvíli, kdy vzpomínky úplně vybledly, dveře získaly rám.

V tomhle kraji jsem nový. Přibyl jsem sem teprve loni na podzim, potom co naši vesnici stihla zkáza. Nebyl jsem bez prostředků, tudíž jsem díkybohu našel vbrzku vlastní střechu nad hlavou i kousek políčka. A tak se snažím živit, jak se dá. Starosti mi poněkud dělá místní zvířectvo. Už jsem tady viděl neznámé čtvernožce, plaché a neškodné, zlatisté vážky nebývalých rozměrů, i mnoho podivného ptactva. Nejvíc se děsím druhu, velikého téměř jako člověk, s peřím, které se vybarvuje podle barvy oblohy. Zoban má dlouhý, černý a kovově lesklý. Lidskou lebku proklovne jako nic. Ale jak je nádherný, když plachtí oblohou!

Tolik let byli malí nepřátelé. Tedy nepřátelé byli velcí, ale oni sami byli malí.
Proháněli se po redmontském panství a prováděli si různé naschvály a lumpárny. Občas do svých sporů zatáhli další lidi, občas je další lidi krotili.
Vyrostli, zestárli, ale jejich spory to neutlumilo. Na jejich souboj o dožínkové slavnosti se nedalo tak docela zapomenout.
Pak na okamžik postupně stáli tváří v tvář smrti a nepřátelství se přetavilo v přátelství. Přáteli zůstali dalším smrtelným nebezpečím navzdory.
Myšlenky Willovou hlavou jen prolétly, na víc nebyl čas.
Viděl hořící most. Horáce.
Jejich dávné nepřátelství a spory najednou vůbec nevypadaly tak vážně.

Matka tomu říkala krásné starosti. To je ten druh, který přijde s dětmi.
Starala se ráda. Bylo to přece její dítě. Milovala Rowenu víc než cokoli.
Bylo to krásné, když ležela vedle holčičky na posteli a pozorovala pestrobarevné jiskřičky na stropě – první projevy magie. Bylo to krásné, když se smály pampeliškovému chmýří poletujícímu v trávě.
Nebylo to už tak krásné, když malá vřeštěla do křiku svých rodičů ve vedlejším pokoji. Když se zajíkala pláčem, když se vzpírala jakémukoli doteku, protože se bála. Dva roky otištěné na jejich dceři, zaryté hluboko. Jednoho večera ji Minerva vzala do náruče a odešla navždy.

„Mami? Tati? Budu se ženit.“
Hermiona sebou škubla tak, že jí z klína vypadl laptop.
Severus odložil noviny a povytáhl obočí.
„Musíš nebo chceš?“
„Ono se k tomu dá nutit?“
„Sňatek je samozřejmě záležitost veskrze dobrovolná. Avšak za určitých okolností...“
„Rozumím. V tom případě se nejspíš jedná o... společenskou povinnost.“
„Chápu. Kolik máme na zařizování veselky času? Nebo si mám společenský hábit sehnat už na příští týden?“
„Počkat!“ ozvala se konečně Hermiona. „A to je jako všechno? Gratuluju, vezmu si svůj nejlepší oblek? Vždyť je mu sedmnáct!“
„A jak by sis to představovala? Že mě kvůli Lily Potterové trefí šlak?“

Někdy kolem třetího měsíce, kdy už štěňata prospala kus noci v kuse, navykl si chodit Fido navečer na kus řeči k panu Havranovi. Prvních pár dní jen tak postával; pak pan Havran netrpělivě plácl křídlem na lavičku vedle sebe a bylo vymalováno. Nejprve se Fido snažil najít vhodné dospělé téma, ale nakonec stejně vždycky sklouzl k první teplotě, prvnímu zubu, prvnímu smíchu. Vždycky se pak hrozně omlouval.
“Nechte toho, kurrník,” zakrákal konečně soused. “Jsem rrád, že mi každý den potvrrzujete, že mé rrozhodnutí zůstat starrým mládencem bylo sprrávné. A těch párr rradostí rrodičovství můžu prrožívat bez prráce přímo s vámi.”

Ráno.
Zlatoslav je šťastný.
Žije v míru a v bezpečné zemi.
Rozdává úsměvy a rozhovory (nikdy ne kletby), zaplétá se s celebritami (nikdy ne se zákonem), dbá o svůj vzhled (nikdy ne o mysl) a nikdy nepochybuje. Zdálo by se, že jeho jedinou starostí je, co si vezme na sebe a s kým si to zase svleče.
Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.
Zlatoslav Lockhart je tiskovým mluvčím Ministerstva kouzel. Bez mrknutí oka seznamuje veřejnost s ministrovou verzí reality. Lže, manipuluje a šíří mezi kouzelníky nenávist a strach.
Každé ráno si maže kousek paměti, aby v tomhle posraném světě dokázal přežít.

Doběhli ke dveřím a zastavili se, těžce oddechovali.
"Ale musíš uznat, je to kočka," zasýpal Calvin a zapojil tablet do ovládání dveří.
"Nekecej a otevři ty dveře," napomenul ho Tomas.
"Jasně, jasně, vidím, jak se na ni díváš."
"Hele, je docela roztomilá," připustil Tomas neochotně, "ale je to taky elitní pilotka pocházející z šílené civilizace fašistických mezigalaktických cestovatelů, která byla navíc celý život trénována na nemilosrdnou válku se Zemí. A je zrovna na útěku z našeho vězení."
"No, jsou s ní trochu starosti."
Tomas ukázal wraithským stunnerem na dveře: "tak otevřeš už ty dveře, sakra?"
Otevřeli se.
"Ok, tak jdeme."

Syn ukradené vdovy usedá na královský trůn.
Uzurpovaný lstí a krví.
Nejvyššímu staví chrám, o kterém se bude mluvit staletí poté, co jej srovnají se zemí.
Jeho nádhera stojí na sehnutých zádech zotročeného lidu a soupeří s oltáři a kulty jiných bohů.
Proslaví se, když jedné matce zachrání dítě.
Na řadu jiných, které padnou za oběť rozmáhající se modloslužbě, si nevzpomene nikdo.
Komponuje nejkrásnější milostnou poezii celé historie.
Zástup jeho manželek a milenek pašuje do vyvoleného národa cizí zvyklosti.
Za jeho vlády země nepozná válku.
Hned po jeho smrti se však rozpadne na dvě, které už nikdy neokusí dlouhodobý mír.

Šangi se zadýchává, točí se jí hlava. Snaga ji na úprku nese.
Vrrk ošklivě potrhal Rustrigh nohu. Talim jí ránu vymývá tlassou a kořalkou, než ji začne sešívat, zatímco Rustrigh zatíná zuby do kusu ulomené větve.
Aglûk brečí hladem. Šangi se ho pokouší utišit, aby neplašil zvěř. Jestli něco neulovíme, nenají se ani on, ani my ostatní.
Země zmrzla, po pláních se prohání ledový vichr. Snažíme se ztuhlýma rukama vyspravit alespoň boty, a ve spánku se choulíme k sobě v jediném propleteném chumlu.
Burzî v žáru letního poledne omdlela žízní. Nejbližší voda je na střeženém území elfů.
Ale jsme svobodní.