DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Zdrceně seděl ve své chýši a poslouchal příval slov. Jeho myšlenky byly roztříštěné a srdce halila mračna zoufalství. Vnímal jen útržky, každý se zabodával hlouběji.
...nebezpečná zrůda...
...je nejvyšší povinností ministerstva...
...ohrozila jednoho z nejlepších studentů...
...vytržena i z kořeny...
Chtěl promluvit, ale nebyl schopný vypravit ze sebe slovo. Zoufalství pomalu vystřídaly chladné spáry strachu.
Nevnímal, že hovor skončil. Pak ostatní vyšli ven a začali křičet. Jeho zoufalství a strach se propletly do jednoho zamotaného klubka.
"Cože? Jak?"
"Vypadá to, Hagride, že Klofan zmizel. No nic. Dáme si šálek čaje?"
V tu chvíli se jeho srdce vzneslo až ke hvězdám.

"Kolik?"
"Kolika."
"Kolíka? Kolíka ze Zeměplochy? Přece nemůžou určit fandom!"
"Kolika, povídám!"
"Nemusíš křičet! Slyším dobře! Co je teda s tou klikou?"
Myšák počítal do deseti. Pak řekl: "Nechceš si sundat tu věc z hlavy?"
"Bolí mě hlava," zahuhňalo Sovátko zpod tlusté šály. "Tohle pomáhá. Čti."
"Koliky," přečetl Myšák z Wikipedie, "se dělí na pravé a nepravé."
"Snad na pravé a levé, ne?" ozvala se šála.
"Nééé!" zaječel Myšák. "Proč neposloucháš? Proč nespolupracuješ? Takhle se to nedozvíme! Uááááá!"
Vztekle mával tlapkami, zatímco ho Sovátko, už ze šály vymotané, zvědavě pozorovalo.
"Emoční kolika," přečetlo si téma. "Myslím, že jistou představu máme."

„Já vím,“ dí Apolo, „od kolika budu velký, ale co je nemoční?“
„Já zas neznám pojem kolika,“ věší hlavu Filcin.
Sikar smaží se sluchátky na ticho, Thea medituje s peckami na hlasito, Linkva je s Hermionou v Narnii. Viktorka řve. Taura fejsbukuje.
„Asi se zhroutím,“ zasténá otec, „samota uprostřed davu! Hrůza rodinná!“
„Říkáš něco?“ odkryje ucho Sikar. „Téma je dneska o zaražených…“
„Tak to prrr!“ utne matka. „Doma jen slušně!“
„Když slušně,“ chytá se otec, „tak někdo obejměte vyčerpaného tátu!“
„V dubnu se neobjímá,“ zahučí Linkva, „posíláme ti přeci komentáře!“
„Jestli chceš,“ soucítí Taura, „pochovej Viktorku. Od rána má prdíky!“

Vypravěč skrz dvě brány pozoroval hořící město.
Věděl, že požár je jen jedním z mezníků v historii, které město přečká.
Vzpomněl si na Salix. Pocítil nesnesitelnou bolest z její ztráty.
Poté si představil Janův výraz. Jeho tělo zaplavila naděje a víra.
V další vzpomínce uviděl Aloise. A do toho víru se přidala bojovnost.
A pak si vzpomněl na bratra, který čelil hořícímu peklu. Odhodlání bylo poslední emocí, jež se hlásila o místo.
Stál a na pohled vypadal jako bezcitná osoba.
Ale uvnitř něj byly propletené emoce, jež mu způsobovaly neskonalou bolest. Doufal, že až zachrání bratra, konečně vytrysknou na povrch.