DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Nad Parnasem se nesl jek. Zoufalství a vztek v jednom. Vyděšené múzy se seběhly a našly nepříčetnou Kalliopé.
„Co to je?!“ smála se a plakala zároveň, „+všechno bylo, jak má být+; nic není, jak má být!“ cupovala epilog Harryho Pottera. „Tohle má být nejlepší dětská literatura všech dob?!“zuřila. „Ale já to tak nenechám, já to předložím Apollónovi! Co Apollónovi! Já to poženu až k samotnému Diovi!“ vyhrožovala.
Z davu* vystoupila mladinká dívka.
„Prosím, nezlobte se, vznešená Kalliopé. To je jen takový experiment,“ pípla nesměle.
„Jaký experiment?!“ zahřměla múza.
„Aby si autoři fanfiction mohli upravovat příběh podle sebe,“ vysvětlilo děvče.

Sedí před zrcadlem, svírá se jí žaludek a zírá na onu neznámou ženu ve svatebních šatech.
Kde je ten táta? Co když ji odmítne odvést k oddávajícímu a předat Teddymu? Maminka sice tvrdí, že otec má Teddyho rád, ale Megan dobře viděla, jak velmi nelibě nese svatební přípravy. A teď, když zbývají poslední minuty její svobody, má najednou i ona pocit, že končí něco nenahraditelného. Vztah, který spolu měli, byl jedinečný…
„Megan, opravdu ti to nesmírně sluší,“ uslyší za sebou hluboký hlas. Dvoje temné oči se setkají v zrcadle.
Když ji pyšně vede špalírem hostů, ví, že nekončí vůbec nic.

Bídák stál za barem. S vážným výrazem pozoroval dění kolem.
Hora vyhazoval jednoho ožralu ven. Samozřejmě že ho nejdřív zkasíroval.
Colleen stála na schodech do patra a s vražedným výrazem vysvětlovala jinému hostu, že holky mají volno.
Vše bylo jak má být.
"Hele, nedrž to v sobě," ozval se Maller a objednal si pivo.
Bídák neřekl ani slovo. Jen lehce pozvedl levé obočí.
"Všichni víme, že máš city. Jen to v sobě dusíš, abys vypadal jako ten největší drsňák," dodal Maller. "Co takhle je jednou za čas dát najevo."
Bídák se usmál.
"Nebo radši ne," pronesl Maller a raději odešel.

„Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptal se Kingsley, když se vrátila ze záchodu potřetí během jedné hodiny.
„Já… asi nervy, nevím,“ přejela si unaveně rukou přes tvář. „Bolí mě hlava, břicho, všechno.“
„Kolik času jste v posledních dnech strávila v knihovně?“ zjišťoval Lucius. „Řada zdejších knih není úplně bezpečná…“
„To není tím. Používala jsem izolační ochranná kouzla. Spíš… mám pocit, že nám ještě něco uniká, něco jasného. Ale vůbec mě nenapadá, o co by se mohlo jednat,“ povzdechla si nešťastně.
„Půjdeme do Bradavic,“ rozhodl Severus. „Ale nemusíme se tam motat všichni. Grangerová, Weasley, vy zůstanete zde.“
„To teda ne!“ naježila se.

Vstupná karta nefungovala, musel ho pustiť vrátnik. Výťah ho zaviezol do garáže a odmietal ísť ďalej. Pokračoval po schodoch. Počítač sa nechcel naštartovať.
Ako keby ho firma odvrhla a nechcela ani vidieť. Choď, poraď si sám. Už sa nás netýkaš! Dokonca aj steny boli postavené inak než včera.
Myslel, že sa mu uľaví, aspoň keď odovzdá kartu a vyprevadia ho von. Dvere sa za ním zatvorili a nastavil tvár dažďovým kvapkám. Slobodný? Ale stále to v ňom bolo.
Keď doma klesol na posteľ a zaspal, neustále blúdil po chodbách premieňajúcich sa hneď, ako cez ne prešiel.
Zajtra sa tam vráti.

Písečná mandala skřípala.
Skřípala jako otočný kamenný pulpit, ze kterého vypadly ložiskové kuličky. Jako dveře, pod nimiž se náhle zvedly dlaždice. Jako rozlomený zub, do něhož zapadlo semínko fíku. Skřípala v našem světě zrnky písku, která si přesýpala podle momentální nenálady. Skřípala v Ohni kousky popela, ve Vodě ledovými krystalky, ve Vzduchu hvízdotem skrz neviděná stébla, v Zemi štěrkem odíraným o štěrk a v Prázdnotě prostě jenom tak. Skřípala tak příšerně, že lezla na nervy i příslovečně klidným gildovním koním.
Jeden z nich vyjádřil svůj názor zvednutým ocasem a hromadou tekutého sajrajtu.
Písečná pak pár dní skřípala a strašlivě smrděla.

"Nemůžu ji zabít," vydechl ztěžka Aaron. "Ať je jakkoliv zlá, je to člověk, je to vražda."
Emoce v něm bouřily. Byl na pokraji zhroucení.
Stál před těžkou volbou. Buď odsoudí k smrti jinou živou bytost, nebo sám sebe.
"Není jiná možnost, Aarone," řekl Martin. "Budu se za nás a naše duše modlit. Bůh je milosrdný."
"Nezáleží mi na božím odpuštění," vrtěl hlavou Aaron.
"Rozumím ti, ale musíme to udělat."
Aaron přemýšlel. Měl strach, cítil odpor, nechuť, beznaděj.
Boosdorpje nakonec z každého udělá nestvůru.
Pomyslel na své sny.
Nadechl se.
"Dobře, udělám to."
Cítil, jak se jeho duše propadá do pekel.

"Proč jsme vlastně dneska nepozvali Lyndu?" zeptal se u druhého piva Ivan.
"Sim tě, jsem si s ní dneska psal, má nějakou emoční koliku," odpověděl Saša.
"Tak to by se nám mohla vypovídat, ne?"
"Já na to nemám náladu. Víš, že vždycky když má emoční koliku, ožere se a pak má mentální průjem," připálil si už pátou cigaretu.
"Ty vole, kundy od dráh!" zaburácelo od vchodu do podniku a na lavici vedle Ivana přistál batoh a za ním Jindřich. "Já už tím vlakem nejedu, no ty pyčo, příště jedině Regiojet."
"Stačí, že přijel z Ostravy Jindřich," vydechl zdrcený Saša kouř.

Tolik mu toho v ten okamžik toužila říct. Že i když ho zpočátku brala jen jako štědře platícího klienta, postupem času se do něj, jaksi mimoděk, zamilovala. Že by se neměl podceňovat. Že s ním chtěla odjet, daleko, kde by je nikdo neznal, kde by mohli žít obyčejný život, bez intrik. Že po jeho sňatku poprvé zakusila muka žárlivosti. Že jeho otec dokázal zkušeně využít nepohody, ve které se nacházela, a vhodnou kombinací lichotek a výhrůžek ji dostat přesně tam, kde ji chtěl mít. Na svědeckou lavici a potom do postele.
Řetěz však svíral její krk příliš silně. Neřekla nic…

Dveře ošetřovny se rozletí dokořán...
„Rychle! Sem!“ naviguje madame Pomfreyová.
Studenti odlevitují svého profesora na volné lůžko a ošetřovatelka mu vpravuje do úst oživovací lektvar. Provinilci se snaží vytratit, když do místnosti vkráčí ředitel.
„Co se přihodilo?“ ptá se přísně.
„Byl to jen žertík,“ vykrucuje se Weasley.
„Vážně za to nemůžeme, pane řediteli,“ podporuje kamaráda Potter. „Snape to vzal moc vážně.“
„Profesor Snape, Harry. Tak ven s tím!“
Kamarádi se po sobě podívají.
„No... Řekl jsem, že ho Harry provokuje, aby přitáhl jeho pozornost.“
„A proč by to dělal?“ mračí se Brumbál.
„Protože ho má rád. A Snape prostě... zkolaboval.“