Pět pokladů

"Lepší než Masoret a mažoretka," pípne Filcin.
Probodnou očima.
"Au, to bolí!"
"Vždycky když se v kostele modlíme za umírající a staré," žaluje Sikar, "klepne do mě, ať prosímetěvyslyšnáším procítěně!"
"Tak jsem to nemyslel!" hájí se otec, "My když se jako malí hádali, vyhrál ten, kdo dal poslední z nejposlednějších...!"
"Takže retro?" nechápe Apolo.
"Vzhledem k zařazení na konec," přemýšlí Linkva, "to dává ještě jiný smysl."
"Právě," zajásá Filcin, "drabble, kterým se loučí-"
"Co se děje, drahý?" zaznamená Taura, "Ty... pláčeš?"
"Já mu rozumím," praví Thea, "je to jak tábor! Každý den počítáme, kdy skončí, a až to přijde, bulíme!"

"Lepší než Masoret a mažoretka," pípne Filcin.
Probodnou očima.
"Au, to bolí!"
"Vždycky když se v kostele modlíme za umírající a staré," žaluje Sikar, "klepne do mě, ať prosímetěvyslyšnáším procítěně!"
"Tak jsem to nemyslel!" hájí se otec, "My když se jako malí hádali, vyhrál ten, kdo dal poslední z nejposlednějších...!"
"Takže retro?" nechápe Apolo.
"Vzhledem k zařazení na konec," přemýšlí Linkva, "to dává ještě jiný smysl."
"Právě," zajásá Filcin, "drabble, kterým se loučí-"
"Co se děje, drahý?" zaznamená Taura, "Ty... pláčeš?"
"Já mu rozumím," praví Thea, "je to jak tábor! Každý den počítáme, kdy skončí, a až to přijde, bulíme!"

"A jsme v řiti," dí unavený otec.
"V liti, v liti!" opakuje Viktorka.
"Manželi," zlobí se Taura, "kroť se!"
"Naopak," culí se Linkva, "to je tak krásně nostalgické... Ty začátky, než jsi do DMD vstoupil!"
"Abys splnil zadání," chápe chápavá Thea, "musíš mít něco rád a taky... Umět číst."
"Přesně," odtuší Filcin, "typická diskriminace misvšehů a analfabetů!"
"A z filmů se to nedá dělat?" ptá se Apolo.
"Co chceš na vyvražďovačkách dopovídávat?" zavrčí patriarcha.
"Mohl bys vzít nějakou dětskou literaturu," soucitně shlíží na tátu Sikar, "třeba Kvaka a Žbluňka, to má velká písmenka!"
"Sou kamaládi!" volá nejmladší, "tatínku, ci číst!"

"Tatínku," pravila delegace dospělých a dospívajících dětí, "chtěli jsem tě informovat, že jsme přebrali moc!"
"A hlavně vládu nad sušenkami!" doplnil Apolo.
"To je vzpoura!" vykřikl ohromeně Filcin.
"Ano," pokývla hlavou Linkva, "pravdu díš."
"Armádo," nechápal vážnost situace patriarcha, "do zbraně! Potlačit rebélii! Bijte je všechny, vzpurníci nedědí!"
"Fotře," podíval se na zoufalce z výšky Sikar, "my jsme tvoje armáda. A právě jsme udělali vojenský převrat."

Jenže se přepočítali, nepodstoupivše léta dřiny a odříkání v studiu udržení moci.
Viktorka se postavila do čela kontrarevoluce a vytrvalým řevem, vztekáním a škrábáním zahnala vzbouřence zpět pod křídla moudrého tyrana.
Podplatil ji čokoládou.

"Všichni to ošklivé slovo známe," zahájí rodinnou poradu Filcin.
"Víš," kontroluje Apolo, "co to je karanténa, Viktorko?"
"Kleténa?" ani nezdvihne hlavu od kreslení nejmladší, "to nevím."
"Je to takové vězení," vysvětluje Linkva, "se spoustou příbuzných..."
"Já jsem třeba v karanténě," doplňuje Sikar, "celý život."
"Duchovní izolace," zvedne hlavu od učení Thea, "byla od izraelského národa přímo vyžadována..."
"Aby se nenakazili modloslužbou," dokončuje Linkva.
"Tenhle virus už máme v sobě všichni," zavrčí otec, "promoření až do morku kostí!"
"Což mi připomíná," zvedne hlavu od knihy Taura, "že k moři letos nepojedem."
"A my jsme chtěli?" jeví se všichni.
"Ne. Ale kdyby..."

„S tou závorkou to dost sedí na Mesiáše,“ soudí Thea.
„Bez ní na Machiavelliho,“ dí Sikar.
„Já se rád rozdělím,“ vysvětluje Apolo, „ale když táta rozděluje práci, nechci být první na ráně!“
„Bu bác!“ upřesní Viktorka.
„Čím víc jsem se dělila,“ praví Taura zamyšleně, „tím více musím rozdělovat pozornost…“
„Nikomu neubyla,“ rozhlédne se Linkva, „dle zákona zachování dobré energie ti s každým dalším dítětem pomáháme!“
„Jsi nejlepší máma na světě!“ ví armáda.
„A nejkrásnější,“ je zase trochu mimo zasněný Filcin.

„Už nás moc nepotřebují,“ vzdychne mu v náručí pod peřinou.
„Mamííí, mamííí,“ budí se Viktorka ze zlého snu.
Matka vstane.

„Ženský!“ zamutuje Sikar.
„Že jsme hezčí a chytřejší,“ vysvětluje Thea, „neznamená, že musíme být záhadnější!“
„Trochu záhadné jsme,“ usměje se pod nevousy Taura, „a rozhodně méně vypočitatelné!“
„Závisí na pozorovateli! Pro nižší stupeň stvoření,“ doplňuje Linkva, „je ten vyšší vždycky tajuplnější…“
„Synové,“ praví patriarcha, „zacpěte si uši! Kolem nás zuří matriarchální revoluce!“
„Nepřipadám si hloupější,“ zlobí se Apolo, „vždyť jsem silnější než holky!“
„Jsi jeden ze dvou nejlepších kluků,“ pohladí jej maminka, „co jsem kdy porodila!“
„Ten první jsem prosím já,“ podotkne Sikar.
„Mamííí, mamííí,“ huláká autoritativně Viktorka, „čí, čí!“
„Nikdy nepochopím,“ kroutí hlavou volaná, „proč čím menší, tím panovačnější!“

„Než začnete složitě kutat v Písmu,“ rozvážně vykopne Sikar, „můžeme tentokrát hledat inspiraci přímo doma!“
„Nejsem ani hezký,“ odsekne sebestředně Filcin, „natožpak okouzlující!“
„To jsi mě nepochopil, tatínku,“ trpělivě vrká syn, „museli bychom to rozdělit. Já bych zastupoval krásu a kdokoli jiný chytrost!“
„A nebylo už tohle téma letos?“ zavrčí Apolo.
„Splývá ti to s periferním bicáčkem,“ poradí Thea.
„Nespadl by pod zadání hloupý Honza?“ přemýšlí Linkva, „Krasavec asi byl…“
„Ale spíše hloupochytrý,“ soudí Taura, „Co antonymum? Ohavný génius?“
„Kdybychom otočili jen jedno slůvko,“ naváže Filcin, „máme náš poděs: okouzlující, ale chytrá jak opice!“
„Opa, hop,“ usměje se zářivě Viktorka.

„V duchovním smyslu,“ tápe Thea, „to živočišné, přízemní, neduchovní v člověku? Hřích, který vyhodíme dveřmi, a vrátí se oknem?“
„Ďábel,“ přitaká Apolo, „had v nás…“
„Sss, sss,“ zatleská si Viktorka.
„Nemůže odejít,“ vysvětluje Sikar, „nemá nožičky!“
„Nepřeceňujme tělesná omezení,“ koriguje milovník prachu Filcin, „zrovna padlý anděl je čiré duchovno a největším z hříchů pýcha!“
„Audience hned tří králů,“ navazuje Linkva, „u Spasitele světa se neobešla bez přítomnosti vola a osla. Skandál pro gnostiky!“
„Bůů, búú, iá, iáá,“ řeční nejmladší.
„Vy máte zase starosti!“ dosedá Taura na židli a vyskočí, když ta písklavě zaštěká, „Co to je?!“
„Haf, haf,“ vysvětluje Viktorka.

„V antropocentrických představách,“ dí Thea, „je Svatá Trojice jistě šestioká… Jeví se to nezjevným i nezjeveným, tož zůstaňme u Boží rodiny, matky, pěstouna, jedináčka.“
„Pantáta je jedno oko,“ neubrání se Sikar, „pak Duch svatý musí…“
„Tišeji,“ prosí Taura, „Viktorka spí!“
„Výborně,“ zaraduje se Filcin, „když každý zavřeme jedno oko…!“
„Bratře,“ velí starší mladšímu, „zavíčkuj obě, potřebuji mít rozhled!“
„A co naše rodinná báseň?“ pochechtává se Linkva, „Dárce, obdarovaná, dárek?“
„Aha,“ ví Apolo,
„Posílám ti oka
Oka svého soka
Ne že bych se vychloubal
Prostě jsem je vydloubal!“
„Jste morbidní,“ zlobí se maminka, „okamžitě toho nechte!“
„V šesti okamžicích,“ podpoří otec.