Čajový cyklus (vlastní fandom)

„Norbert Alexander,“ představí se.

Když Eliška slyší jméno, které dostal po společném dědečkovi, trochu zjihne.

„Pojď,“ vyzve ji, „nebudeme se přece bavit na ulici.“

Překvapí ji, že nemá přízvuk, v dobré víře ho však následuje.

Rue de Fleurus je skutečně za rohem. 

Domovní dveře zaklapnou, v chodbě je šero. Najednou ji bratranec prudce přitlačí ke zdi. „Chtěla ses scházet s imperialisty, soudružko!?“ sykne.

Eliška nezaváhá. Zabodne se pohledem do jeho, s brutální bezohledností mu vstoupí za oči. 

A narazí na bariéru! 

Má pocit, jako by ji někdo kopl do hlavy… 

V tu chvíli ji útočník pustí.

Elišce se podlomí kolena.

Když byla Eliška malá, často vylezla mamince na klín a prosila o pohádku. Bylo to déle než čtvrtstoletí, za války, přesto si dodnes pamatovala jak maminka voněla. Čajem! 

Tenkrát netušila proč. Stejně tak netušila, co vlastně znamená pohádka o pěti princeznách, které se po mnohých těžkostech, protivenstvích a překonání spousty překážek šťastně sejdou v království té nejmladší…

Všechno pochopila až později: Pět princezen se už nikdy nesešlo… Jednu zahubil zlý drak, druhá zůstala v Zemi kohouta, daleko za rozervanou černou říší.

Ovšem teď… 

Teď stojí na pařížské ulici a dívá se do očí cizího muže, který vlastně vůbec cizí není.

V pravičce mapa, na sežmoulaném papírku v levé dlani adresa a telefon. Zkoušela volat z budky, ovšem v Paříži už netelefonují přes spojovatelku, nýbrž přes automatickou předvolbu – nejspíš proto tohle staré číslo vůbec nefunguje… 

Krákalovi bylo dnes skutečně strašně špatně, ani nedokázal opustit hotel. Eliška takovou jedinečnou příležitost musí využít! Grimlovi a ostatním se šikovně vyhnula, nepotřebují vědět, kam se ztratila. Pokud se budou ptát, zalže o Montmartru…

„Rue de Fleurus,“ přečte z papírku snad už po sté.

„Za rohem, madam,“ napoví kolemjdoucí. 

Cizí muž, asi čtyřicátník. Přejede ji pohledem.

„Nejspíš vím, koho hledáte… hledáš,“ řekne k jejímu překvapení česky.

Součástí kongresu byla i uvítací večeře, respektive banket. 

„Jestli se tady nepřežeru, tak už nikde,“ konstatoval Vratislav Griml. Vůbec to neznělo nespokojeně. 

„Držte se raději trochu zpátky,“ radila Eliška, „ať tu nejsme za burany z východu…“

„Jemu to taky řeknete?“ ušklíbl se a střelil pohledem po referentu Krákalovi, který si nesl vrchovatě naložený talíř.

Doktorka Bečková si stoupla na špičky, aby lépe viděla. „Hmm, papričky, camembert, klobásky, foie gras, meloun, dokonce šneci, slávky a ústřice…“

„Snad bychom přece jen měli…“ nadhodila Eliška.

Griml jí položil ruku na rameno. „Uvědomte si, že když stráví zítřek na haj… toaletě, nebude nás kontrolovat.“

Eliška se Grimla zeptala ještě téže noci: balkon, na němž kouřil, byl hned vedle balkonu, z něhož ona obdivovala noční Paříž.

Vyfoukl kouř. „Za jiný situace asi jo,“ odpověděl upřímně. „Jenže… žena čeká dvojčata, možná trojčata. Nechali si ji v Podolí na pozorování. Řekla mi, ať jedu. Ještě si užít svobodnýho světa. Že za ní bych stejně mohl akorát ve středu a v neděli odpoledne. Přivezu jí pravej francouzskej parfém! I kdybych tu měl žrá… jíst jenom suchý bagety. Proč je mi teda fuk, co o mě nakráká Krákal? Před začátkem semestru budou na univerzitě prověrky. Stejně poletím jak parašutista.“

„A to je, soudruzi, ten paradox moderní doby,“ zakončil referent Krákal (to jméno se k němu hodilo) agitační proslov.

Paříž už měli naštěstí skoro na dohled.

„Paradox moderní doby je, že v socialistickém zřízení je všechno všech,“ utrousil polohlasem vousatý docent Griml na zadní sedačce, „a všichni máme hovno,“ pokračoval poněkud neakademicky. „Což je názorně vidět na každý zaprděný německý benzínce.“

„Vráťo,“ šeptla Eliščina sousedka, doktorka Bečková, „radši toho nechte. Nebo vás ten blbec po návratu nahlásí.“

Ušklíbl se. „Asi je mi to fuk.“

Eliška pojala silné podezření, že jestli chce během téhle cesty někdo emigrovat, je to Vratislav Griml.

Daniel se vrátil se domů pozdě, zlíbaný sluncem vrcholícího léta a s pocitem hlubokého pokoje a vnitřního štěstí, jaké už dlouho nezažil. Pokud vůbec někdy.

Možná ho to mělo varovat.

Svlékl se, hodil oblečení do pračky, vlezl do sprchy, pustil vodu. A začal zpívat. Samozřejmě jen tak nahlas, aby nerušil sousedy. Poslední, co potřeboval, bylo, aby si stěžovali na rušení nočního klidu proto, že si prozpěvuje ve sprše. Vlastně mu ta představa přišla tak vtipná, až se musel zasmát.

Když se sehnul pro šampon, zaslechl zaškrundání v odtoku. 

Strnul. 

Zastavil vodu.

Naslouchal.

Zvuk v trubkách rozhodně nebyla ozvěna jeho zpěvu…

Těšil se, jak si po roce zase zahraje koledy – poprvé na novém digitálním pianu. Na křídlo neměl místo, navíc takhle mohl hrát i v noci… 

„Vy jste ještě tady?“ tázal se ředitel archivu na očividné. „To je dobře, něco vám musím ukázat! Tohle na mne vypadlo ze signatury 246 ze sbírky rukopisů.“

Jako opařený zíral na notový záznam. 

„Koleda. Datovaná 1675! Netuším, jak se sem dostala, ale je to bomba! Zjevně má dvě vrstvy, vidíte, tady jedna ruka a tady ten zápis někdo jiný opravil – trochu roztřeseně.“

Protože psal zraněný a vleže… 

„Můžu to zkusit přehrát, jestli chcete,“ nabídl nahlas.

Dřevěné schody na oratoř zavrzaly. Jen jednou a docela nepatrně, kdyby Daniel neměl tak vynikající sluch, nejspíš by to ani nezaregistroval.

Zpozorněl. Kroky se blížily, vsadil by boty, že to není otec superior. Ovšem nikdo jiný za ním zpravidla nechodil…

Klepání na dveře.

Posunul se na lůžku trochu výš, sykl bolestí. Popálená ruka stále bolela jak čert. „Dále!“ 

Do oratoře strčil hlavu bratr akolyta. Ten, co trochu týral varhany.

„Odpusťte, že ruším, ale… Otec superior mi nakázal pořádně cvičit na varhany. A mne při tom napadla nová melodie. Zapsal jsem ji. Vy prý hudbě rozumíte. Mohl byste…“

Usmál se. „Rád.“

Že je referent, kterého jim přidělili, nesnesitelný blbec, pochopili záhy. Na první zastávce za hranicemi se v tom jen utvrdili.

„Soudruzi,“ odkašlal si, než vystoupili z minibusu. „Jsme v západním Německu, v imperialistické cizině. Takže se spočítáme, ať se do vozu zase vrátíme všichni.“

„To si snad děláš prdel, ne?“ ozvalo se ze zadní řady. „Soudruhu,“ dodal týž mužský hlas, snad aby svému výroku dodal alespoň zdání slušnosti. „Je nás devět a jdeme na benzínce na záchod!“

Dáma vedle Elišky se útrpně ušklíbla. „Vloni jsme mohli jet na sympozium bez dozoru,“ šeptla hořce. „Myslím, že příští rok už nepojedem nikam.“