Čajový cyklus (vlastní fandom)

Manželům Petříkovým obrátila válka život naruby. Rozvrátila – to bylo přesnější. Ztratili dva syny, domov přestal být domovem. Teď získali nový. Anna Petříková těžce vzdychla a se smutkem pohlédla na mladého muže, který jim byl svěřen do opatrování. Takový švarný pan důstojník! Po letecké nehodě nechodil, nemluvil, měl škaredé jizvy a ještě ošklivější záchvaty. Postarají se o něho! Možná ten jejich mizerný rozvrácený život znovu dostane smysl…
„Co kdybych mladému pánovi uvařila šalvěj?“ nabídla se snaživě. „Třeba by mu to ulevilo.“
Bělovlasý doktor Machač k ní unaveně vzhlédl od lůžka. Pacient po injekci sedativ konečně usnul. „Tu uvařte mně. Na nervy.“

„Nechci rušit,“ omlouval se.
„V pořádku,“ mávla rukou, „už toho mám plné zuby.“ Zaklapla notebook.
A pak si chvíli prostě povídali – o všem a o ničem, jako dva lidé, kteří se vůbec neznají, ani nemají potřebu poznat se blíž, dokonce se ani představit.
Cinkla esemeska.
„Nepříjemnosti?“ zeptal se, když viděl její výraz.
„Bratranec musí pracovat. Takže lístky na dnešní koncert můžu vyhodit z okna. Imperial Jazz Orchestra, znáte?“
Nesehnal už vstupenku. „Milerád si od vás volný lístek koupím!“
„Nechcete oba? Zadarmo. Sama nepůjdu.“
Zatoužil zachovat se pro jednou jako docela obyčejný muž. Proč ji prostě nepozvat? Vždyť o nic nešlo!

Ačkoli se na vánoční dovolenou těšil, dopadla nakonec přímo katastrofálně. Místo odpočatý a plný elánu se poručík Stein vrátil do Srbska s černými starostmi…
Aby toho nebylo málo, krátce po jeho návratu došlo poblíž letiště k výbuchu muničního skladu – z čehož měli těžkou hlavu dočista všichni.
Andreas, Theodorův pilot, byl přesvědčen, že to udělali Srbové. Což Theodor sice skoro bezmyšlenkovitě odkýval, ale už tehdy tušil, že je to možná všechno úplně jinak.
Když jednoho večera našel mezi svými věcmi proticísařské hanopisy a letáky vyzývající k dezerci, byla to pro něj skoro jasná nápověda. Někdo se ho snaží odstranit z cesty…

Leží na louce, hlavy u sebe, nad nimi blankytné letní nebe.
„Po matuře půjdu do armády,“ oznámí Leopold. „Obchodník jako otec být nechci. Nenávidím čísla. Účty, investice a transakce. Fuj.“
Lydie se zasměje. „Jen jestli si to nemaluješ! Na pohled krásná představa, lámat dívčí srdce v parádní uniformě, ale když se zakousneš, možná zjistíš, že to jablíčko bylo otrávené.“
„Možná si to maluju stejně, jako ty tu svojí kantořinu,“ zabručí.
„Au, tys mě štípnul!“ vypískne Lydie. „No počkej!“
Paulina mlčí. Miluje tyhle dva na celém světě nejvíce. Včetně jejich hašteření. Nejraději by zastavila čas.
Ona sama si zatím nemaluje nic.

„Máte tu, prosím, volno?“ Musel otázku zopakovat, tak byla zabraná do práce.
„Asi…“ rozhlédla se po přecpané kavárně. „Asi mám.“
Upíjel kávu mlčky, nechtěl ji rušit ještě víc, než už to udělal. Byl zvyklý být sám – i když seděl v kavárně plné lidí. Jeho život se, zvlášť v posledních letech, nápadně podobal poušti…
Jeho spolusedící se natáhla po pískově žlutém diáři s nápisem Sechura položeném vedle notebooku, už si prve všiml, že jej má zadělaný gumičkou.
„Víte, že gumičku si nechal patentovat Stephen Perry v roce 1845?“ Netušil, proč to řekl…
Překvapeně na něj pohlédla. Usmála se. „To jsem nevěděla.“

„Opravdu nechceš zůstat přes noc, Eliško,“ ptá se už asi po patnácté teta Cosette.
Zavrtí hlavou. „Ve vlaku je hodně lidí. A i kdyby,“ významně se odmlčí. „Kdyby byl někdo dotěrný, umím si poradit.“
Cosette se pousměje. „Já vím, že umíš. Ale přece jen… Přijde ti někdo na nádraží naproti?“
Trochu zaváhala, ale kývla.
Cosettinou tváří probleskne vlídné pobavení. „Někdo, o kom jsi nám neřekla?“
Tak… o někom jim skutečně neřekla. Ale Alfréd jí na nádraží naproti dnes v noci přijít nemůže. „Pan ředitel,“ odpoví nahlas. „Ptal se mě, kdy se budu vracet domů. Řekla jsem mu, že posledním vlakem.“

Nejraději by si dal ránu pěstí! Měl být opatrnější, ale nepřipustil si, že mu uvěří!
„Počkejte,“ snažil se Lydii marně zadržet. „Nemůžete jít sama.“
Zastavila se, otočila, dokonce si dala ruce v bok. „Tak to teda můžu! Nesnažte se mi bránit. Umím se o sebe postarat.“
Snažil se udělat uklidňující gesto, ale zřejmě si to špatně vyložila, protože se na něj zamračila ještě víc.
„Nepochybuji, že se o sebe dokážete postarat sama. Ale před chvílí odbila půlnoc, dovolte mi, abych vás doprovodil domů.“ Zhluboka se nadechl, než dodal: „Se mnou vás nikdo neuvidí.“
Zvědavost převážila. „Jak to děláte?“
„Iluze,“ přiznal.

Zachvěla se, ale nebylo to zimou ani romantickým citem. „Nepoužívejte. Moje. Jméno!“ ucedila a odtáhla se od něj tak, jak to u klavíru jen šlo.
„Protože jméno má moc,“ doplnil ji.
„Protože jméno má moc, ano!“
„Moc se omlouvám,“ řekl tiše. „Nikdy bych vám neublížil.“
Stiskla rty. Mluvil pravdu? Nebo byl zase falešný jako kočičí zlato? Možná jí ublížit nechtěl… Ale byl to člověk znalý! Čaroděj, jak sám řekl. Cítila, že jí srdce tluče bezmála až v krku.
„Strašně rychle vám buší srdce,“ zašeptal, aniž z ní spustil oči.
„Jak to víte?“
„Protože to slyším.“
Prudce vstala. „Nechte mě být!“

„Poslechni, co ti musím povědět!" Irma přiběhla na sesternu s očima navrch hlavy.
„HO?" zahuhlala sestra Gréta s pusou plnou žloutkového věnečku. „Na, vezmi si nejdřív věneček, jsou luxusní. Už mám čtvrtý."
„Kdo přinesl?"
„Štrámalová. Víš která, ne?
„Ta co tu na chodbě vykřikovala, že pokud manžel přijde o obě nohy, že o mrzáka se starat nebude? Že to se raději odstěhuje k sestře do Velvar?"
„Přesně ta! Profesor Grübner mu ty haksny nakonec zachránil obě. Takže panička jemu přinesla koňak a nám věnečky, prý z vděčnosti."
Irma si nabídla. „Aspoň můžeme pořádně oslavit, že Krásová odchází. Chybět mi nebude!"

Kostelec je obyčejná vesnice ve středu Čech.
Obyčejná vesnice s obyčejným knězem a obyčejnými lidmi. Až na jednoho.
Páter Jan sleduje toho chlapce už dlouho. Je bystřejší a zvídavější než hoši v jeho věku. Nabídku, že jej naučí číst, přijme s nadšením. Má dokonalý sluch a nadání pro hudbu. Po písmenech záhy zvládne i noty. Je citlivý. Někdy možná až moc, ale bolí ho nespravedlnost.
Myšlenka, snad zprvu náhodná, že má chlapec zvláštní dary, pomalu zapouští kořeny.
Při jeho první zpovědi získá farář jistotu. Hoch se mu tiše svěří, že vídá a slýchá divné věci.
Jan ví, že musí konat.