Čajový cyklus (vlastní fandom)

„Já také plavu dobře,“ pousmál se světlovlasý muž. „Ovšem tu noc jsem tuto vpravdě užitečnou dovednost nevyužil.“

„Norbert Madi přinesl sem, já zavolala Luciena. Je náš rodinný lékař.“

„Nevzali jste ji do nemocnice? Přece…“

Bratranec zavrtěl hlavou. „Jestli měla mít šanci, potřebovala Luciena.“

Když Antonie viděla Eliščin výraz, tiše si povzdychla. „Asi ti budeme muset říct všechno. Nicméně jestli na tebe měla tetinka Lydie stejný vliv jako na nás, nejspíš to nevezmeš zrovna dobře…“

Elišce se rozsvítilo. „Vy jste čaroděj!“

Jejich rozhovor přerušila Madi: „Půjčila jsem kávu od sousedky,“ hlásila nadšeně. „Tady ji, pane Norberte, máte v hrnku, čerstvě uvařenou.“

Když se setkají dva čarodějové, může být zle.

Když se setkají v době válečného stavu, může být ještě hůř.

Když se setkají na opačných stranách konfliktu, zavání to katastrofou.

Daniel pevně svíral pistoli. Věděl, koho má před sebou – a tiše doufal, že ten druhý jeho skutečnou totožnost nezná. „Hände hoch, Herr Solberg,“ zavrčel. „Schnell!“ Výhoda byla na jeho straně. Snad. Zatím. 

Němec se samolibě usmál. „To nebude nutné,“ řekl s bavorským přízvukem. „Přece se můžeme domluvit.“

Daniel slyšel, jak magie okolo nich zapraskala. Solberg se ji nepochybně snažil uchopit – a použít.

Chvíli byl v pokušení udělat totéž.

Pak raději vystřelil.

Čekala od návštěvy ledasco, ale tohle ne. Ovšem znala tu rodinnou touhu pomoci, když to aspoň trochu jde… 

Na co se ptát dřív? „Někdo zaútočil na tvoji služebnou?“ vybrala si zdánlivě nejjednodušší otázku.

Teta zavrtěla hlavou. „Tehdy u mne nežila. A teď… ano, předstíráme, že je moje služebná. Nechtěla jsem, aby pro mne pracovala, ale trvala na svém. Nakonec je to tak vlastně lepší. Naše soužití působí přirozeněji.“

„Madi má otevřené vědomí, Elise,“ vysvětloval Norbert Alexander. „Díky tomu si dokázala přivolat pomoc, když ji příbuzní hodili smrtelně zraněnou do Seiny. Naštěstí plavu dobře.“

„A vy?“ obrátila se Eliška na Lefebvra.

„Asi bych… nechci být neslušná, ale potřebovala bych nějaké vysvětlení,“ ozvala Eliška.

Antonie Louisa působila jako ještě větší dáma, než teta Cosette, a to už bylo co říct. „Nekazila bych ti návštěvu, nicméně… jsi dcera naší Hanky, takže chápu, že jsi zvědavá. Madi je oběť femicidy.“

„Prý vražda ze cti,“ ušklíbl se Norbert Alexander. 

„Nedokonaná,“ poopravil jej Lefebvre.

„Protože Madi je děvče jako… my,“ vysvětlovala teta.

„A protože tady můj pan kmotr není jenom doktor,“ pokračoval Norbert Alexander. 

Počkat… kmotr? Vždyť jim oběma mohlo být tak kolem pětačtyřiceti…

„Jinak by s tou dírou v lebce přežila jenom těžko,“ dodal bratranec. 

„Je mi to strašně líto, pane,“ prohlásila nešťastně služebná. „Hnedka bych zaběhla koupit, ale madam to zakázala.“

Norbert Alexander tázavě pohlédl na matku.

„To je v pořádku, Madi,“ usmála se Antonie na dívku. „Pan Norbert si dá čaj.“

„Včera se dole motali dva divní chlápci,“ vysvětlila, když služebná odešla. „Jako liška, když brousí kolem kurníku. Nechtěla jsem to říkat před ní. Konečně přestala mít noční můry.“

Doktor Lefebvre dělal, že si prohlíží svoji manikúru. „Byla chyba vůbec ji pouštět ven,“ pronesl lakonicky. „Kdyby nikdo nevěděl, že je naživu…“

Eliška těkala pohledem z jednoho na druhého. Co se to tady dělo?!

„Cos jí udělal?“ zeptala se Antonie přísně syna, když první emoce trochu opadly. Vycítila, že Elišce není úplně dobře a jakého druhu tato indispozice je. V rodině to na sobě prostě poznaly… Zjevně i bez ohledu na to, že se neviděly přes dvacet let.
Rozpačitě pokrčil rameny. „Potřeboval jsem jistotu, že je to skutečně ona. A… snažila se mi vlomit do hlavy.“

„Asi by vůči ní bylo šetrnější, kdybys ji byl nechal,“ zpražila ho, jako kdyby mu bylo pět. „Madi,“ obrátila se na služebnou. „Čaj. Pořádně silný.“

„Pro mne kávu, prosím,“ usmál se na dívku Norbert Alexander. „Jak, že není?“

Najednou byla strašně nervózní. Připadala si jako chudá příbuzná, která se drze vetřela na návštěvu. A co hůř, obojí byla pravda… 

Norbert Alexandr ji vzal jemně za paži. „Pojď. Mammá bude mít radost, až tě uvidí.“

Radost byla slabé slovo.

Antonie Louisa, starší sestra její matky, ji objímala, líbala na tváře a dokola opakovala: „Tak jsi přece tady! Přece jsi přijela! Tys přišla!“ Také několikrát prohlásila, že vypadá docela jako Hanička. A pak obě plakaly bez ohledu na to, že se na ně dívá nejen Norbert Alexander, ale i ten cizí pán, o němž služebná mluvila jako o doktoru Lefebvrovi.

Eliška už jako malá ráda četla. Přečetla všechny knihy, které měli doma.

Ano, i ty o sadaření a chovu ovcí. 

Když pak dostala umístěnku do Horního Hrádku, dovolil jí ředitel Šebesta půjčovat si knihy z jeho soukromé knihovny. 

Ano, i ty, za které by ho uklízečka okamžitě udala, kdyby je před ní nezastíral iluzí. 

Na to, co uvidí v salonu v bytě de La Rivettových však Eliška připravená nebyla: knihy tady zaujímaly celou jednu dlouhou stěnu, narovnané do polic od stropu až k podlaze. Když mezi nimi spatřila Babičku, Povídky Malostranské a Kytici, samozřejmě v češtině, skoro ji to dojalo.

„Co budete dělat, když vás vyhodí?“ zeptala se. „Co vaše žena, děti?“

Pousmál se. „Kdybych sehnul hřbet, nemohly by se na mně ani podívat. Docentem jsem se stal díky Pražskýmu jaru, najednou to šlo, prý příležitost pro nové, mladé kádry… Jenže tohle okno příležitostí se holt zavřelo. Lucka, moje žena, už kandidaturu nedodělá. I kdyby nešla na mateřskou. Doktorka Lucie Grimlová, kandidátka věd… Jo, bylo by to hezký, ale už ji nenechají. Ale máme to naplánovaný. Odstěhujeme se do Krkonoš. Lucka má strejdu v Malý Úpě. Zdravý povětří pro děcka a místo strážce parku pro mne. To není špatný, ne?“