Čajový cyklus (vlastní fandom)

Babička jej políbila na obě tváře. Byla ztělesněním pravé dámy, bílé vlasy sčesané do drdůlku, batistové fiží ozdobené stříbrnou broží. Ačkoli uměla obstojně česky a celkem dobře německy, vždy s nimi mluvila svou mateřštinou: francouzsky: “Už na tebe čekáme, mon chéri!” Hned jej vedla do parádního pokoje.
“Můj vnuk Karel Adrien Krása,” představila jej šedivějícímu gentlemanovi. “Pan Louis Beauchamp z Paříže.”
“Obchoduji s luxusními látkami,” vysvětloval pan Beauchamp. “Plánuji v Praze otevřít filiálku. Sháním někoho schopného, mladého, hovořícího perfektně česky i francouzsky.”
Babička se vřele usmála. “Shodli jsme se, že budeš ideální!”
“Chci vám nabídnout pozici svého zástupce, pane Kráso.”

“Hlasujeme pro další rozkvět naší vlasti! Tak, jak budeme dnes pracovat, tak se budeme zítra mít!” křičely titulky Rudého práva, které četl muž na protější straně čekárny.
Bože, Cosette, takové kecy!
Pohladila mladší sestru konejšivě po předloktí. “Vlak jede za čtvrt hodiny.”
Víš, co mi včera řekla ta ludra Málková odnaproti? Že dá svůj hlas pro štěstí lidu. Že prý nebylo jasnějších dnů v životě Československa, než jsou dnešní. Že ve svorné jednotě zvítězíme. Vymytý mozek!
Cosette slabě vzdychla, souhlasně přikývla.
Jako mladá jsem bojovala za volební právo pro všechny. Ale řeknu ti, někteří by ho snad radši mít neměli.

“Co tu sedíš tak sám?” přisedl vedle Karla menší podsaditý muž v uniformě se svobodnickými výložkami. “Nemáš cigaretku?”
Mlčky mu podal, sám si taky zapálil. Doma nekouřil, to se naučil až na frontě.
“Poženeme zítra do útoku, Josefe?” zeptal se příchozího. Vlastně to možná ani vědět nechtěl. Bylo lepší nemít strach předem.
“Asi jo,” kývl Josef a vyfoukl obláček kouře. “Co naděláme, mladej! Musíme se k tomu postavit, jak nejlíp umíme.”
Karel potáhl z cigarety. Obdivoval jeho odvahu. Tenhle Josef Färber, obyčejný cihlář z jihočeského Mrakonínku, byl opravdový hrdina! Do útoku hnal beze strachu, když museli ustupovat, šel vždycky poslední…

“Tatínku?” dceřin hlas zněl nejistě.
Doktor Norbert Krása zvedl oči od novin. S čím přichází jeho druhorozená?
“Tatínku, povolíte mi studovat?”
Překvapeně zamrkal. “Už přece studuješ.” Vzdělání syna bylo samozřejmostí, i dcery však nechal vybrat si vlastní cestu. Doru Monique čekala za pár měsíců maturita na Minervě.
“Já… chtěla bych…”
Takhle plachá obvykle nebývala. Mlčel a čekal, co řekne. Ale vlastně to uhodl. Královnou cest za vzděláním byla univerzita.
“Chtěla bych studovat dál,” vyhrkla. “Práva, jako jste studoval vy!”
Jak by byl rád! Jenže tohle nebylo v jeho moci. Právnická fakulta jeho chytrou a neobyčejně talentovanou dceru ke studiu nepřijme…

Tři bílé halenky, tři bleděmodré, tři dlouhé tmavé sukně, devět kapesníků…
Paulína Krásová pozoruje plnící se kufr nejstarší dcery. Marii Cosette je dvacet dva let. Paulína chápe její touhu osamostatnit se. Ví, že se o sebe dokáže postarat. Je hrdá, že má vlastní zaměstnání: úspěšně složila zkoušku způsobilosti, stane se učitelkou na dívčí měšťanské škole. Přesto je Paulíně těžko u srdce - Klatovy jsou tak daleko!
Netuší, jak šťastná tam Cosette bude.
Netuší, že za rok se zasnoubí s důstojníkem od dragounů.
Netuší, že za dva roky vypukne válka.
Netuší, že za tři roky se Cosette vrátí domů. Nikdy se nevdá.

Karel se probudil do tmy, ve zmrzačené noze nepříjemnou křeč. Posadil se, opatrně začal masírovat ztuhlý sval.
Zasykl bolestí.
“Budete s tím mít trable celej život,” řekl mu v lazaretu lapiduch. “Buďte rád, že jste o tu haksnu nepřišel. Moc nescházelo.”
Vlastně mu ta slova pomohla. Začínal ztěžka, když se však vrátil domů, dokázal už chodit bez hole.
Křeč konečně povolila. V přicházejícím svítání pohlédl na jizvu. Údajně výbuch granátu. Ale střepinu v noze - ani jinde - prý žádnou neměl. Zkrvavená uniforma barvy štičí šedi, přilba a plynová maska byly němými svědky toho, co se doopravdy stalo. Karel sám to nevěděl.

„Kdes byla?“ mračil se starší bratr.
„Plavat přece. Jsme na plovárně.“
„Plavat! Trochu daleko, nemyslíš?“
Doufala, že nic neviděl. Usmála se.
„Nezkoušej to,“ zavrčel. „Na mne tohle neplatí.“
„Nemluv se mnou jako s malou. Je mi devatenáct.“
„Právě! Mamička žádala, ať na vás obě dohlédnu.“ Stočil pohled k druhé sestře, té nejstarší.
Cosette se zatvářila více než shovívavě. “Děkuji, Karle,” řekla se svou typickou vlídností. Nech ho, neoponuj mu. Potřebuje si připadat užitečný.
Nepřekvapila ji. Sestry Krásovy spolu běžně hovořily v myšlenkách.
Co to bylo za mládence, Poldýno?
A jéjé! Zdálo se, že Cosette na rozdíl od Karla viděla všechno…

Plavali spolu, povídali si, smáli se. Tadeáš se cítil uvolněně jako už dlouho ne, prvotní ostych i obavy z neobratné konverzace byly pryč. Dobře, že ho kluci z Legií vytáhli ven! Doma by jen koukal do zdi. Jeho nová známá – Leopoldina, jak se mu představila – měla pravdu: občas bylo dobré trošičku utéct.
Poznala, že se tomu příjemnému mladému muži líbí. Těšilo ji to, také se jí líbil. Bylo by snadné podsunout mu myšlenku, aby ji pozval do cukrárny. Díval se jí přímo do očí, stačila trocha soustředění. Uměla to dobře.
Jenže svou schopnost nezneužívala. Neudělá to!
Nakonec ji pozval stejně.

Dříve považoval vltavskou vodu za chladnou, dnes mu nepřišla. Nejspíš se během vojenských let otužil. Plaval, potápěl se, nechal se jen tak nadnášet a koukal na nebe. Kluci měli pravdu: bylo skvělé užít si ždibec volnosti a bezstarostnosti.
„Poplavete-li ještě kus dál, nabere vás parník,“ ozval se kus od něj pobavený hlas.
Otočil se. Ve vodě z ní viděl jen hlavu v koupacím čepci, pod který si nastrkala dlouhé vlasy. Byla hezká.
„Nezatoulala jste se trochu daleko od bazénu dámského oddělení?“ S hořkostí si pomyslel, že úplně odvykl jen tak mluvit s děvčaty.
Zasmála se. „Občas je dobré trošičku utéct.“

Legionáři se do mladé Československé republiky vraceli přes půl světa. Tadeáš se nemohl dočkat! Čekalo jej však rozčarování, v rodném domě zakoušel nepříjemné pocity cizince. Dokonce ani s matkou (běhala kolem něj jako kvočna kolem kuřátek) nedokázal vést víc než povrchní rozhovory.
„Pojď s námi, Tadeáši,“ zazubil se šikovatel Houska.
Cosi zamručel, nechtěl. Navrátilci dostali repatriační dovolenou, prý na zotavenou – a klukům nepřišlo na mysl nic lepšího, než ji zahájit v pražských Žlutých lázních. Že prý je hezky, tak si to užijí, zaplavou si, budou na sluníčku…
„Mám ti to dát rozkazem, bratře?“
Věděl, že Houska žertuje, přesto nakonec šel.