Z Nového světa

Brouzdají spolu orosenou travou.
Nany utrhla kopretinu a bezmyšlenkovitě jí cupuje okvětní lístky.
"Budete se mi smát, ale svou ženu jsem velmi miloval."
Miloval ji věrně.
"Znali jsme se od dětství."
Zjevně.
"Věřím, že muž a žena by se měli znát, než si slíbí věrnost na celý život."
Tajně.
"Brzy se ochladí. Zimy jsou tu krušné."
Láskou se souží.
"Neprovdaná tu pak nemůžete ostávat."
Po jiné touží.
"Pak už nebude možné, abychom s Jenem spali ve stodole."
Má mě rád.
"Jestli si to přejete, odvezu vás do města, do hotelu."
Nemá mě rád.
"Ale raději bych, abyste zůstala."
Miluje mě?

Uběhl týden, o svatbě se nikdo nezmínil. Nany byla za ten odklad ráda. Starala se o domácnost, učila se likvidovat myši a krysy, bojovala s hliněným prachem, který věčně padal ze stropu na zametenou podlahu, na postele, na stůl.
Dnes při úklidu objevila truhličku.
Na vrchu leží vyšívací bubínek s rozdělanou prací. Nany zatají dech. Je to jako svatokrádež, dotýkat se věcí, které patřily nebožce, přesto neodolá. Opatrně rozloží plátno zdobené výšivkou.
Kdyby všechno potěšení v tom světě bylo vzato, a jenom láska zůstala, ten život by stál...
Za co by život stál, Márinka vyšít nestihla.
Nany se rozklepou ruce.

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou rovinu kolem. Od obzoru k obzoru oceán trávy vlnící se ve větru. Žádný strom, stavení, ani kopec, nic nenarušuje zlatavou hladinu. Jen Jakubova farma a prstenec polí kolem, jako ostrov ztracený v moři, jako poslední bílé místo na mapě dávných mořeplavců.
A nebe je nad prérií vysoké, zakloň hlavu a dostaneš závrať; po modré obloze letí mraky, země ujíždí pod nohama, Nany padá, Jeník ji zachytí, padají oba do měkké trávy. Leží vedle sebe, drží se za ruce a smějí se nahlas, smějí se šťastně jako děti.
Dokud jí Jeník nepolíbí dlaň.

Vůně kávy a důvěrně známé zvuky. Kvokání slepic na dvoře, zvonivé ťukání kovu o kov: táta naklepává kosu.
Nany si vychutnává blažené chvíle polospánku, než bude muset vstát.
Ze dvora k ní tlumeně doléhají cizí hlasy.
Pak se v jediném okamžiku iluze domova roztříští, Nany je náhle úplně bdělá.
"Nemůžete si ji vzít, táto! Vždyť ji nemilujete!"
Nany zadrží dech.
Chvíle ticha, jen kladivo teď tluče o poznání rychleji.
"Co ty víš o lásce, chlapče," povzdechne nakonec otec mírně.
"To byste se divil!" vyplivne Jeník.
Pak dodá tak tiše, že si to Nany skoro domýšlí: "Strašlivě bolí."
Kladivo překvapeně utichne.

Nany se zhluboka nadechne, přijme dlaň muže z fotografie a sestoupí z bryčky.
Brzy mu bude patřit, sama se mu prodala. Za lodní lístek. Najednou jí ta cena připadá směšně nízká.
Před domem nesměle přešlapuje děvčátko, sotva tříleté. Jednou rukou si popotahuje cůpky, druhou schovává za zády. Potom zvítězí stud a dítě se utíká schovat k otci. Cestou škobrtne, padá.
V tu chvíli je Nany u něj. Nepřemýšlí o tom, je to reflex. Chlácholí dítě a roztírá mu slzy po umouněné tváři. Holčička naposledy popotáhne a rozevře pěst. Na dlani podává Nany hrstičku napůl rozmačkaných jahod.
Nany se poprvé usměje.

Petrolejka tiše šumí. Pan farář upijí bylinného thé a přitom zamyšleně prohlíží fotografii muže v nejlepších letech.
Takový vážný pohled měl už jako nemluvně při křtu, usměje se velebný pán.
Vdovec, 37 let, otec tří dětí...
Tak Márinka je v Pánu. Jak byli plní nadějí, když s Jakubem odjížděli za moře...
...hospodařící na 130 akrech vlastní půdy v Nebrasce...
Aspoň si v Americe polepšili. Tolik polností nemá ani nejbohatší statkář ve vsi...
...rád by se oženil s dívkou uvyklou hospodářství.
Podivná doba, která celého člověka vtěsná do několika krátkých hesel!
Pan farář rázně odloží hrnek. Najde tomu chlapci nevěstu sám.

Jeník seskočil z kozlíku, Nany sedí dál jako přimražená. Nevěřícně zírá na to, co má být jejím novým domovem.
"Houm svíthoum," usmívá se chlapec plaše.
Jestli to znamená "hromada h...noje", je to výstižné. Ta... stavba vypadá, že se rozteče při prvním lijáku. I kozí chlívek u nich doma vypadá v líp!
Tvoje doma je odteď tady, uvědomí si Nany zděšeně.
Rukama v klíně křečovitě mačká sukni. Připadá si oklamaná, okradená, prázdná. Vzteklá.
Přes mlhu zadržovaných slz zahlédne vysokého muže, sňal klobouk a mlčky na ni hledí.
Nesmí ji vidět plakat, nesmí!
Sladký americký sen právě skončil. Je načase se probudit.

Vlak supí nocí, nekonečnou prérii za okny přikryla tma. Jednotvárné kodrcání kol ukolébalo Annu do dřímoty.
Jeník ji pozoruje přimhouřenýma očima. Když ho pro ni poslali do New Yorku, zlobil se. Byla vetřelec, cizinka, která se chce vklínit mezi ně.
Ale společná cesta to změnila. Anna se mu docela líbí. Ruce má drsné jako našinec, přitom vypadá ztracená a potřebuje ho. Zpod šátku jí vyklouzl plavý pramen, Jeníka až zasvrběly prsty, jak jí ho
zatoužil uhladit zpátky.
Vlak supí nocí, jednotvárné kodrcání kol rezonuje Jeníkovi pod hrudní kostí.
Anna se mu líbí, ale jako svoji macechu si ji představit nedokáže.

Kjú: první slovo, které se naučíš.
Kjú: nekonečné čekání. Horko a žízeň. A lidé, lidé, lidé jako v panoptiku. Muži s copánkem a ženy bez vlasů. Starci v sukních. Dívky v buřinkách.
Konečně první komise: tři doktoři. Na rukáv ti kreslí značku křídou. Je to dobře nebo špatně? Pak ti strčí do oka kovový háček a obrátí víčko naruby. Bolí to děsně. Skoro nevidíš, jak ukazují: "Kjú!"
Tak čekáš dál. Hodiny. Nějaká žena strašlivě naříká, rvou jí z náručí kluka, posílají ho pryč. Je horko. Další tříčlenná komise.
Nakonec ještě jedna.
"Vilkam tuemérika" ani nevnímáš. Stejně nevíš, co to znamená.

Tolik lidí Nany neviděla za celý svůj život. Teď se s nimi tísní v téhle železné rakvi už druhý týden. Každý kousek podpalubí je zaplněn lidmi, jejich ranci, jejich zvuky a pachy. Sténání nemocných, nekonečné drmolení modliteb, odporné zvuky dávení. Pláč nemluvňat i jeho náhlý konec. Hádky a křik. Pach nemytých těl, zvratků a zkaženého jídla.
Nany se prodírá tím odporným puchem, klopýtá mezi zuboženými těly. Vší silou se snaží potlačit vlnu paniky, která se v ní vzmáhá. Nadechnout se čerstvého vzduchu, nebo se udusí!
Myslela, že nemůže nic ztratit a získat může všechno. Zdá se, že je to naopak.