Z Nového světa

Pěsti si tiskne k uším, aby neslyšel, tiskne, až k bolesti, a stejně cítí to tepání pod hrudní kostí, jen jako jemné chvění a přesto k nevydržení.

Jako když se koně ženou po prérii tryskem, údery kopyt tepou zem, ženou se tryskem, bez dechu, na slabinách krev.

Kouše si klouby pěsti, aby nekřičel, kouše si pěst až do krve, brečí a je mu zle. Jako když se tchoř zmocnil slípky, hromádka zmuchlaného peří se válí v hlíně a zčernalou krev vsakuje písek. Jako když také v něm něco umřelo.

Do bílých peřin se tiše snáší hliněný prach. Je k půlnoci.

Nany uloží děvčátko do postele, uhladí zpocené vlásky.
"Nenechávej mě tu, maminko," naříká holčička plačtivě. "Zůstaň se mnou!"
Nany přejede po páteři mrazivý spár. Blouzní Márinka v horečce nebo opravdu mluví se svou matkou?
Nany polekaně vyhledá Jakubovy oči, uvidí v nich odraz vlastního strachu.
"Neboj se, maličká, jsem tady," zašeptá.
Horká ručka jí pevně stiskne dlaň. Nany ji drží, dokud stisk ve spánku nepovolí. Teprve potom vklouzne její dlaň rozpálená Márinčinou horečkou do chladné dlaně Jakuba. Teprve potom se stulí do jeho objetí, čerpá útěchu a útěchu mu poskytuje.

"Maminko!" probudí je holčička jasným hláskem. Nový den svítá nadějí.

Přesně se jí vybavuje ta sladká jemná vůně, vůně prosluněného babího léta, vůně jablíček uskladněných v síni. Na patře cítí jejich nakyslou chuť: ten pocit je tak opravdový, až musí polknout.
A pak ji zaplaví příval vzpomínek, vidí babiččiny vrásčité ruce, které z jablíčka oloupou slupku v jediné dlouhé kroutící se spirále, a taky máminy ruce, jak vytahují těsto na štrúdl tak dotenka, že pod ním ty dlaně tmavě prosvítají. Vidí tátu s česáčkem na dlouhé násadě, obchází sad a nízké podzimní slunce mu barví vlasy do rezata.
Bolestně po těch obyčejných věcech zatouží.
Protože najednou už vůbec nejsou obyčejné.

Jakub poslal Nany s dětmi do prérie sbírat čipsy. Děti se neochotně loudají, dokonce ani jindy nadšené Márince se nechce. Jiřík ji mrzutě veze na trakaři.

Čipsy. Takové legrační slovo, jako čimčarání ptáčka. Ale co to může být? Možná nějaké amerikánské bobule...

„Poslyš, Jiříku, co jsou to čipsy?“
Chlapec zastaví vozík: „Krombožince.“
Cože? „Je to k jídlu?“
„Ne,“ rozesměje se Márinka.
„Tak k čemu?“
Kluk na ni hledí jako na slabomyslnou: „Na topení.“
No ovšem! Chrastí! Proto trakař!
Vtom si Nany všimne Márinky: „Fuj, nech to!“
Dítě objevilo v trávě zaschlé kravské lejno, šťourá do něj prstíkem.
„Tohle jsou čipsy!“

Saně letí po jiskřící pláni, rolničky divoce vyzvání. Paní Blaha kočíruje jako Jehu: divoce, šíleně. Na jeden bezdechý okamžik jedou po jediné sanici, paní Blaha jen bujaře zavýskne.
"Není nad to, cítit větry ve vlasech," žduchne bodře do Nany, když saně s buchnutím znovu naberou stabilitu.
Nany omámeně přikývne.
"Ale no tak, děvenko, hlavu vzhůru. Na tohle trápení stačí jen trochu frešnýho povětří, uvidíte."
Tomu Nany při nejlepší vůli nevěří.
"Fajnově si spolu ten týden užijeme!" těší se Jehua.
Spíš se jí chce Jakub zbavit. Nany bodne osten křivdy a lítosti.
Teprve později zjistí, že jí Jakub věnoval neocenitelný dar.

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou bílou pláň. Je jí z toho prázdného prostoru kolem úzko. Má děsivý pocit, že bílá pustina pokračuje donekonečna, že pohltila celý svět, oni tu zůstali sami a ani o tom nevědí.

Nany se zachvěje. Měla by jít do tepla, ale ještě se k tomu nemůže přimět. Dělá se jí zle z pachu kouře, potu a zelí. Dělá se jí zle z toho, jak Jakub věčně popotahuje, jako kdyby neměl kapesník. Jak se škrábe za krkem. Jak si píská, když vůbec není důvod ke zpěvu.

A nejvíc se jí dělá zle ze sebe.

Nany se snaží vnutit Márince lžičku medicíny, dítě se v horečce vzpouzí, hází hlavou ze strany na stranu, přes pevně semknuté rty zoufale naříká. Márinčin sípavý dech Jakuba pálí v hrudi, brání mu pořádně se nadechnout.

Konečně holčička polkne aspoň trochu léku a usíná Nany v náručí. Jakubovi se při pohledu na ně svírá srdce něhou a strachem. Jak může Anna tolik riskovat?! Neví, že když si nedá pozor, onemocní i ona?! Nejraději by jí vyrval děťátko z náruče a tiskl by ho..., tiskl by obě.

Kořeněná vůně pelyňku vrací do minulosti, svíravá hořkost na patře ho téměř nutí dávit.

Jakub pevně pohlédne do tváře svému jedinému důvěrníkovi.
"Tak co myslíš? Ale upřímně."

Šedé oči ho přimhouřeně hodnotí. "Pravda, kamaráde, stárneš. Ale chtěl bys, aby o tebe stála jen kvůli mladému fešáckému obličeji?"

Jakub zahanbeně uhne pohledem. Ano. Kdyby to znamenalo, že se na něj podívá tak jako na Jeníka, tak ano. Dlaň se mu zachvěje touhou pohladit ji. Sevře ruku v pěst.

"Je tak mladá," zašeptá. "Připadám si jako vilný stařec..."

Opláchne z tváře zbytky pěny a rázně ji vydrhne ručníkem, až to zabolí.

"Jsi už vážně starý, když přemýšlíš takhle. Jsi starý, zbabělý blázen, co mluví se zrcadlem."

Do zítřka zbývají dvě hodiny. Děti spí, i Nany už je v kanafasu. Jen Jakub ještě u stolu kontroluje účty.

Lampa tiše syčí, na stěně polepené novinami se chvěje Jakubův stín. Nany se rychlým pohledem ujistí, že ji nikdo nevidí, a pak na ten stín položí svou dlaň. Palcem pomalu obkreslí linii nosu, pohladí přísně sevřené rty. Zkouší si představit, jaké by to bylo: dotknout se doopravdy.

Na studené zdi se sráží vlhkost, Nany k ní přitiskne rozpálenou tvář. Vtom vrzne židle a silueta se rozostří. Nany rychle zavře oči a zahanbeně se vtiskne hluboko do polštáře. Bolestný pohled nevidí.