Z Nového světa

Blíží se jaro, zásoby ve spíži se tenčí. Vzadu na polici zůstala zaprášená sklenice čehosi tmavého. Dědictví po Marii.
Nany nedůvěřivě sklenici otevře, opatrně ochutná. Sladká extáze, božská mana!
Nejlepší ostružinový džem, co Nany kdy jedla.
Ten večer mají hody. Smějí se, žertují, džem je řídký, stéká po bradě, nejen dětem, ale všem.
"Vypadáš jako indiánská squaw," směje se Jiřík Nany.
I Jakub se usmívá: "Má pravdu. Indiánky si tetují bradu na znamení, že patří muži. Teď už mě nezapřeš."
Nany se usmívá jejich žertování, ale uvnitř je vážná. Cítí, že Marie jí definitivně přenechala svoje místo v Jakubově srdci.

Nany štupuje ponožky a kradmo pozoruje Jiříka. Leží v posteli a čte Robinsona Crusoe. Čte ho pořád dokola celou zimu.
"Je to asi dobrá kniha," odhodlá se Nany.
Jiřík přikývne: "Četla mi jí maminka. Někdy ještě dokážu slyšet její hlas."
Nany se sevře srdce.
"Ale už jen málokdy," vzlykne Jiřík a schová tvář do polštáře.
Nany si přisedne a nesměle ho pohladí po zádech.
"Určitě tě měla moc ráda." Po chvíli opatrně dodá: "Vím, že nejsem jako ona, ale mohli bychom být aspoň přátelé?"
Jiřík mlčky zavrtí hlavou.
Nany vzdychne.
Pak se z polštáře přidušeně ozve: "Budeš mi chvíli číst?"

Hřebeček jančil jako smyslů zbavený, bála se, že je všechny zabije. Jedno kousnutí je jen nízkou cenou.
Modřina je velká jako mužská dlaň a připomíná mapu Nového světa vyvedenou fialovým inkoustem. Jakub ji každý večer potírá mastí z arniky. Prstem jemně obkresluje její obrysy, vyznačí New York u ramene, vede přes celý kontinent trať pacifické dráhy až k lokti na západním pobřeží a nakonec uprostřed, na Velkých pláních namaluje jejich farmu.
Po pár dnech, když vnitrozemí zezelená, setkají se na krátký okamžik nad prérií jejich rty.
"A kde je Chicago?" ozve se Jeník. "Chtěl bych se tam na jaře podívat."

S námahou otevřou dveře stáje napůl vyvrácené orkánem, čeká je pohled jako z apokalypsy. Stáj až po prsa plná sněhu, z návěje trčí hlavy nešťastných zvířat. Krávy je vítají zoufalým bučením, koně frkají s pěnou u huby, napůl šílení.
Nany se vrhne k nejbližší kravce a začne ji odhrabávat holýma rukama. Navrchu je sníh kyprý, ale brzy se dostane na upěchovanou vrstvu. Stračena po ní důvěřivě otáčí veliké oči. Už je skoro osvobozená, jen zadek sedí v závěji, oháňka přimrazená. Jakub ji vysekává nožem, Nany objímá rohatou hlavu, šeptá jí něžná slůvka.
Kravka ji na důkaz odpuštění olízne drsným jazykem.

Sněhová bouře neztrácí sílu, lačně vybírá svou daň.
Jakub navlékne rukavice: "Půjdu se podívat do stáje."
Zůstaň tady!, bouří se Nany, ale mlčky přikývne. Ubohá zvířata! Žijí vůbec?
"Půjdu s tebou," zvedá se Jeník, Jakub ho zadrží.
"Někdo musí zůstat."
Stojí proti sobě, otec a syn, čtou si v očích to, co se bojí vyslovit nahlas.
"Zůstaň ty, tati."
Do dveří se musí opřít oba, aby je vůbec otevřeli. Víření sněhu oslepuje, ledové krystalky se zasekávají do kůže. Jeník se s námahou vydá proti větru, rve se o každý krok, boří se v závějích. Po chvíli zmizí v bílém nic.

Sněhová bouře řádí nad prérií už den a noc a den. Okenní tabulky drnčely bez přestání řadu hodin, dokud nezavály sněhem. Blizard kvílí a burácí, srdceryvně skučí v komíně a dunivými údery buší do dveří. Při každém nárazu foukne vítr skulinami kolem veřejí dovnitř sníh jako měchem.
Kamna ve větru netáhnou, každou chvíli pufnou a čmoudí, kouř dráždí v očích, Jiřík neustále kucká a Nany trne hrůzou, že se všichni udusí.
Choulí se v houni u zasypaného okna, nehtem bezmyšlenkovitě kreslí cestičku v námraze. Cestička se klikatí, najednou je z ní slovo. Něžné, malebné.
Zardělá rychle slovíčko rozehřeje horkou dlaní.

Bryčka skřípe a vrže, jak kola nadskakují ve výmolech. Kodrcají se domů a mlčí.
Márinka jí usnula v klíně, chlapci mlčí svorně vzdorně. I Jakub mlčí.
Jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby se jen před pár hodinami její život nezměnil, jako kdyby se právě nestala jeho ženou, jako kdyby se Jeník neopil, jako kdyby ji přede všemi neponížil, jako kdyby se Jakub kvůli ní právě neporval s vlastním synem
před všemi českými usedlíky na západ od Omahy.
A nebo právě proto?
Kodrcají se domů, bryčka skřípe a vrže a na černočerné pláně se tiše snáší příliš čistý sníh.

Česká hospoda s českými rodáky, s českým pivem a českou muzikou. Dudy vřeští, štěbence piští, famfrnoch jim přizvukuje.
Tak vyskoč křepce, osedlej hřebce,
jen ať tu chvíli...
Naleštěné holínky dupou v rytmu rejdováku. Jeník vtáhne Nany doprostřed kola, oči má divoké, lesknou se kořalkou.
Shoď skopce z kopce, pak zažeň ovce,
jen ať tu chvíli...
Během chvíle je Nany bez dechu, Jeník ji tiskne, točí se, točí, hospoda se změnila v rozmazanou šmouhu.
...ať tu chvíli nezmeškám!
Muzika dohrála, ale svět se točí dál, Nany hoří tváře, nemůže popadnout dech... a pak ucítí Jeníkovy rty na svých.
Hospoda náhle ztichne.

Varhany hrají velebně stejnou píseň jako tenkrát.
Tvář Panny, ukrytá v proudu světla jako v mlhavé loktušce, vypadá jako tvář jeho Marie.
Očima jeho Marie sleduje světice posvátný slib, který skládá do dlaní jiné.
Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých.
Slib daný Marii splnil.
Chci tě milovat a ctít po celý svůj život.
Nebo snad porušuje svým slibem slib již jednou daný?
Dokud nás smrt nerozdělí.
Upřený pohled světice zdá se hovořit beze slov.
Třesoucími se prsty navlékne Anně prstýnek.
Ten prsten patřil Marii, jenomže jiný Jakub nemá.
Marie se něžně usměje a žehnající dlaň se nepostřehnutelně pohne.

Jen bryčka zastaví před kostelem, už se k nim hrne rozšafná dáma v nejlepších letech.
"Paní Blaha. V Americe se narodila," představí ji Jakub.
"Pravda. Ale jsem Češka jako špalek," směje se paní. "Jen s tou češtinou to jde do kopce."
"Myslíte z kopce?"
"Ba ne, do kopce. Těžko, víte? Můj nebožtík tatínek, rodák z Turovce, ten říkával, že jsem na češtinu tvrdohlavá jako beran. Ale co, shoďme to z kopce, co pravím, ze stolu. Otočíme stránku."
Nany napadne, kdy se ta milá dáma stačí vůbec nadechnout, ale již je vtažena do mohutného objetí:
"Tak vás mezi námi vítám, děvenko!"