Útočiště Metro

Hlavní lékař má uklidňující hlas. Umí ho dobře používat. Jeho žádosti u Rady vždycky uspějí. I radní chtějí vitamíny. Nebo potřebují novou ledvinu. Hlavní lékař je vlivný muž.
Hlavní lékař je moudrý muž. Přesně ví, co který z jeho pacientů potřebuje. Péči těm, kdo poslouží (kdo by chtěl vadné díly?). Zbylí pro výzkum a potěšení.
Hlavní lékař je spojený muž. Má vliv, drobné radosti, svůj svět.
A rád si píská.
Písnička umře, jakmile otevře dveře. Za stolem bývalý člen Rady (elektrošoky jeho manželce!), u kartotéky cizí mladík. Než stačí vykřiknout, ústa mu zakryje obrovská ruka.
Druhá, tetovaná, stiskne jeho krk.

"Neměl bys ji tam nechávat," Polír se opře o haldu šrotu a přihne si z láhve.
"Já nevím," vzdychne Luciin otec.
"Na co čekáš? Až jí vymejou hlavu úplně?"
"A co mám dělat? Jít na Zličín a říct: Ano, moje žena koketovala s teroristickou organizací, ale je v pohodě, a tak si ji vezmu s sebou, děkuju pěkně? Vždyť ani domov nemám. A Lucie netuší, kde máma je!"
"No právě! Holka mámu potřebuje. Teď ji moc potřebuje."
"Ale oni nedovolí..
"Ani ses nezeptal a víš, že nedovolí? Srabe. Koukni se na sebe a řekni mi, co ti ještě můžou vzít?"

Opravy tunelu v Nuseláku mají nejvyšší prioritu, jinak by jižní trasa zůstala odříznutá. Když hlavní údržbář zavelí, zabrat musí všichni chlapi.
Luciin otec pracuje u lisu s Polírem. Oba mlčí. Jeden neví, co by řekl, druhý sotva popadá dech.
Z vlnitého plechu se odloupne potrhaný leták.
SVOBODNÁ BRIGÁDA TĚ POTŘEBUJE!
"Přišel jsem kvůli nim o ženu," řekne náhle Polír, "dali bombu do poslední tramvaje."
"Já o místo v radě," odpoví, "moje žena se s nimi zapletla, asi z nudy. Teď je na Zličíně. Převýchova. Posledně mě ani nepoznala."
Na rameno mu dopadne těžká ruka.
"Pauza. Vzadu je pivo. Vem si."

Pitná voda se tento týden fasuje na Andělu. Prcek tlačí vozík, Lucie pohupuje kanystrem.
"...hrozně jsem chůvu trápila. Chtěla jsem za mámou, pořád jsem utíkala a schovávala se. Strašila mě váma. Jako spodinou. Pak jsem jednou zdrhla až na Malostranskou a tam byl takovej kluk z druhý strany, ani nevím, jak vypadal..."
Hubenej, špinavej.
"...měla jsem lízátko a on ho chtěl. Vší silou jsem ho hryzla, chudáka. Možná jsme se mohli skamarádit, ale já se příšerně lekla..."
Chtěl se jen kouknout. Nikdy nic takového neviděl.
Prcek zvedne plný barel. Oblouček jizvy na ukazováku bíle zasvítí.
Ocejchovala sis mě už tenkrát.

V soupravě na Dejvické pořádá Rada party pro významné. Lucie si pamatuje něžný svit svíček, porcelán tenký jako dech, sametová polstrování. Maminčin parfém, když ji objala a předala chůvě.
Prázdné vagóny na Smíchově jsou špinavé a trochu smrdí. Tady se kouří první cigarety, pije pančovaný alkohol a chlapsky bájí o holkách. Poslední vagón stojí na kolejích jen předkem, zadek podložil Prcek šrotem. Vytlučená okna zakryl, na překližku nalepil obrázky kytek. Stoletá matrace v rohu je čistě povlečená.
Souprava na Dejvické je pro reprezentaci, pro dojem, pro oko.
Vagón na Smíchovském nádraží je pro ně dva.
Lucie nikdy neviděla nic krásnějšího.

"Vstávej, Prcku," vyděšená Lucie jenom sípe, "byla jsem na Můstku. Muzikanti mi řekli, že Slepý Tom včera odešel do Depa a ještě se nevrátil. Já mám strach, že šel.. Dál. Ven."
Běží temným tunelem jako štvaní. Na konci cesty na kolejích malá schoulená postavička.
Prcek vezme Toma do náručí jako dítě. "Tohle nám nedělej," zašeptá, "kdo by zpíval všechny písně?"
"Ona," kývne Tom směrem k Lucii, která se marně snaží zadržet pláč, "ty svoje jsem jí už dal. Možná přidá další. O starém slepém bláznovi, který chtěl ještě jednou cítit slunce a vítr ve vlasech. A zaplatil vším, co měl."

Prcek má rád Luciin hlas. Když zpívá, když si jen tak brouká, když si hraje s ozvěnou v tunelech. Ale vůbec nejradši je, když mu nahlas čte. Třeba z Atlasu rostlin, co kdysi dostala od maminky. Položí jí hlavu do klína, ona pečlivě vyslovuje jména a prohlíží si obrázky, on zavře oči a myšlenky nechá zatoulat do představ.
Sasanka hnědá. Jeho první hračka, ta smontovaná z prorezlých plechů.
Sedmikráska chudobka. Babička, stará, šedá, shrbená. Krásná.
Ořešák královský. Polír. Postava obrovská, rozčepýřené vlasy jako koruna.
Zítra Prcek půjde na Vyšehrad, aby natrhal Lucii kytičku.
Z bodláků, protože nic jiného tady neroste.

"Byl dřív než metro," ztiší hlas Velký Petr, "má tělo hadí, hlavu beraní, dech dračí a chapadla obří. Lovci ho štvali až na Rajskou zahradu, shodili do šachty a zapečetili cestu. Jenže von má ty chapadla, chápete? Vyšplhal se nahoru a mezerama v kamenech si přitáhne voběť. Pak jí uštkne a vysaje. Sosákem, páč ten má taky. V pečetním betonu jsou mušličky, jsou jenom tam. Kdo dokáže aspoň jednu přinýst, ten je chlap."
Cesta z Kolbenovy je dlouhá a temná a Prcek má srdce až v krku.
Cesta na Kolbenovu je kratičká, vydloubnutá mušle hřeje v ruce.
Prcek je chlap.

Lucie žije na Skalce teprve chvíli.
Když její táta přestal pracovat v Radě, museli se odstěhovat z Hradčanské.
"Pýcha předchází pád," říká Prckovi babička, "myslel si, že se může chovat jako král, žije jako žebrák. Žádné stromy nerostou do nebe."
Prckovo nebe je šedé, kamenné a betonové a stromy viděl jen na obrázku. Jemu se líbí sytý hlas i velitelský krok Luciina otce.
Jemu se líbí Lucie.
Na číhané u krysích děr, po kotníky ve špinavé vodě.
Při prohrabávání šrotu, v otrhaných montérkách a ochranných brýlích.
Při rozdělování jídla, ve spravovaných, příliš velkých šatech.
Lucie prostě vždycky vypadá jako princezna.