Útočiště Metro

Stojí vyrovnaně jako sochy, když jim na hruď připínají další vyznamenání. Jsou speciálové, elita obrany Metra, a právě potlačili novou ideovou diverzi. Dav kleriků freneticky tleská, Vrchní mluví o zásluhách. Hovno, pomyslí si, stříleli jsme do lidí, kteří se neměli čím bránit, zabíjeli jsme sny a touhy, žádné nebezpečné zločince.
Později se na ubikacích bouřlivě slaví, chemkohol teče proudem.
Chvíli se dívá na svoje vojáky, pak si pečlivě odepne řády, svlékne uniformu, předpisově složí skříň a zapíše svůj odchod do knihy dozorčího.
A potom běží, běží tunely, pláče, křičí a taky zvrací.
Velitel 351 se stává Carterem.
Odteď a napořád.

První generace Metra snila o věcech, které ztratila.
O modrém nebi a slunci nad hlavou, o vůni chleba i čerstvě posečené trávy. O květech a stromech, na kterých zpívají ptáci.
Snila potají, protože věděla, že už se nikdy nevrátí na zamořený povrch.
O svých snech nemluvila, aby nepřišla o rozum.

Současná generace sní o věcech, které nikdy nepoznala, neviděla, necítila, neprožila.
O modrém nebi, kde místo zářivek svítí slunce a měsíc a hvězdy. O světě neomezeném na tunely, nástupiště, podzemí.
Sní potají, protože ví, že snít nahlas se ve světě kleriků nesmí.
O svých snech nemluví, aby nepřišla o život.

Maminka dnes vstala a oblékla se. Je krásná. Voní novým parfémem, nedočkavostí a netrpělivostí. Dává mi vystřihovánky, abych si hrála. Myslím, že ani neví, že už chodím do školy.

Nůžky jsou ostré. Ryjí do nadloktí. maminka

Když spím, někdy ji slyším, jak říká: „Kdyby tu nebyla...“
zmizet na levé stehno.

Na kolejích je tma. Klopýtám v tunelu.
Nevím, jestli si vůbec všimla, že jsem odešla.
pryč na zápěstí.

Jsem tak unavená. I hromada šrotu může vypadat jako polštář.
útočiště

Tam mě našel Polír a dovedl mě k Prckovi a Lucii.

domov si vepíšu na lýtko vlastně už jen ze setrvačnosti.

Nad čistou myslí společnosti bdí klerikové. Barva jejich sutan je šedá, barva stěn metra. Připomíná věrnost útočišti, připomíná neutralitu. Oni bdí nad jedinou danou cestou. Podporují správnost, potírají zvrácené ideologie. Ochraňují dobré, odstraňují zlé, jako dobrý hospodář vykořeňují odpadlictví. Pečují a chrání.

Soudí a trestají.
Soudní systém je sofistikovaný.
Ctí presumpci neviny.
Ctí spravedlivý proces.
Ctí korektní zacházení s obviněnými.

Tak je psáno.
Tak je stanoveno.
To je pevné.

Dokonce i hereze nejhrubšího zrna jsou vždy posuzovány individuálně.
Nejhorlivější zastánce principu kolektivní viny pak Vrchní klerik uklidňuje okřídlenou větou: Důležité je mít člověka a trestný čin už se vždycky najde.

Když se po dnech a týdnech oprav a úprav obří vrták znovu zakousne do zdí, aby vydobyl nový prostor.
Když parta kluků objeví v haldě nepotřebného šrotu starou krabici s cínovými vojáčky.
Když na pokusné plantáži po létech nezdarů natáhne pšenice svoje zelené prstíky vstříc umělému světlu.
Když se dá starý ubrus přešít na báječné šaty, úplně jako pro princeznu.
Když vývojáři testují s dělníky poslední pokus o výrobu alkoholu v odstaveném vagónu na Smíchovském nádraží a smích a zpěv je slyšet až na Andělu.

Tehdy metro zazvoní dávnou vzpomínkou na zlaté letní dny, plné slunce a smíchu.
Aspoň nakratičko.