Sport

Srdce buší, v uších šumí krev tak hlasitě, že neslyšíš povzbuzování diváků; je to strašné klišé, víš to, ale najednou je ti to skoro jedno, protože ti okolo tebe zpomalují, zatímco ty držíš tempo, pak dokonce postupně zrychluješ, jsi napřed o krok, pak o dva, o tři, tribuny řvou tak nahlas, že přehluší i to pekelné hučení, cítíš, jak ti po tváři teče pot, na zátylku tě mrazí dech soupeřů a víš, že musíš ještě zrychlit získat pár dalších kroků náskoku, slyšíš zvon, víš, že jsi už v posledním kole, nohy tě pálí, strašně, nesnesitelně – a pak jsi v cíli.

„Peťásku, tak tam nejezdi.“
„Mami, když nepřijedu, bude nás málo a prohrajeme kontumačně.“
„Ale Peťásku, už nejsi nejmladší, nemáte někoho jiného?“
„Nemáme, jinak bych fakt nejezdil!“
V poslední větě Petr trochu lhal. Fotbal miloval a nevynechal jedinou příležitost nastoupit k soutěžnímu utkání. Věděl, že v devětatřiceti jich na něj už moc nečeká a byl rád i za hraní v nižší soutěži.
Jeho máma dlouho nechtěla uvěřit, že Petrovi ukončil zápas zásah bleskem, který nepřežil. Znělo to jak špatný vtip.
Před naložením do sanitky mu stáhli triko a odhalili na umírajícím těle kérku.
„Co tě nezabije, to tě posílí,“ sdělovala odhodlaně.

Rodila se tam šance. Cítil ji a šel za ní. S odhodlaností a důrazem, kterým proslul. Ale proč se tam motá ten mamlas?! Kdepak, v utkání mistrovství světa v kopané není prostor pro měkoty. Smůla, chlapče, neměl ses mi plést do cesty, proběhlo hlavou uruguayské hvězdě Luisi Suarézovi.
A tak, když se italský obránce Giorgio Chiellini na vteřinku otočil zády, zahryzl se mu Suaréz do ramene takovou silou, že Ital bolestí upadl.
Bylo to už potřetí, co Suaréz něco takového v profesionální kopané udělal, ale až toto kousnutí mu zajistilo nehynoucí a přece nechtěnou slávu, daleko přesahující jeho fotbalový um.