Rakušáci

Dveře zaskřípěly a Tonku ovanula důvěrně známá vůně vosku a sladce hnilobný pach liliových květů. Věčné světlo se v průvanu zachvělo.

Když poklekla před oltářem, jako kdyby zaslechla burácet ukradené zvony. Je to dobré znamení, nebo špatné?

Oknem dopadá na dláždění rozčtvercované světlo měsíce. Mám - nemám, odpočítává Tonka rozhodnutí v ruské ruletě života a smrti. Tvář světce ze sedmnáctého století upřeně hledí na skvrnu ve druhém čtverci zleva. Mám.

Odpusť nám naše viny a zbav nás toho zlého.
Slyšíš mě, bože, nebo jsi nás už dávno opustil?

A pak, přesně ve chvíli, kdy k němu stočí pohled, věčné světlo zhasne.

Řeka má barvu bílé kávy, valí se pod nimi tiše a záludně, hladká jako melasa, zdánlivě klidná. Vojtěch vyndá stéblo z pusy a pustí ho do vody. Proud ho stáhne, zmizí hned.
"Ublížil ti?"
Tonka zavrtí hlavou.
"Tak ti vyhrožoval?"
"Ne... Jo! Já nevím."
"Jak nevíš?"
Tonka žalostně pokrčí rameny. "Je tak elegantní, tak uhlazený, řekne slovo a může to být lichotka i hrozba."
Sevře zábradlí lávky tak pevně, že cítí, jak se jí do kůže zadírají třísky.
"Bojím se, Vojtěchu."
Zrzek přikryje její ruku svojí dlaní. Tonka pustí klandr a najde útěchu v jeho pevném stisku.
"Drž mě."
"Držím."

U řeky natrefí na Vojtěcha, opírá se o chatrné zábradlí lávky, jako kdyby tu na ni čekal. Nejspíš opravdu čekal.
Chytí ji za ruku a trhne k sobě, až se pod nimi lávka zhoupne.

"Co to provádíš, zbláznila ses?"
"Nevím, o čem mluvíš."
"O tomhle," popadne ji za zápěstí a strčí jí před nos proutky kočiček.
"Snad nežárlíš," odsekne jedovatě.
"Nevíš, s čím si zahráváš," syčí jí do obličeje. "SS Sturmbauführer? Vážně?!"
"A ty si hraješ na co? Na nějakýho ztracenýho rebela? Antinacistu? Nebo na mýho tátu!?"
Několik vteřin si vztekle zírají z očí do očí.
Potom se Tonka rozpláče.

Auto se tiše sune za nimi jako šelma, která čeká na pánův pokyn, že smí zaútočit.
Důstojník pustí její ruku a sáhne po dýce u pasu.
„Ukázalo se, že ten Untermensch se nějak dostal k zásilce červeného kříže. Čokoláda i tabák, všechno jeho zboží pocházelo z balíčků pro francouzské zajatce.“
Tonka hypnotizuje ostří v jeho ruce.
„Nejsou tyhle věci dobře hlídané?“
"To jsou, samozřejmě,“ odpoví netrpělivě. „Nemůžu vám prozradit podrobnosti, ale chtěl jsem říct tohle: Nelitujte ho."
"Ale..."
Usměje se a podá jí tři proutky kočiček.
"Nebojte se, už ho nikdy neuvidíte."
Dýka vklouzne do pouzdra.
Mou ctí je věrnost.

„Ukázalo se, že toho vašeho člověka už měli v hledáčku kolegové ze sicherdienst.“
„Z kriminálky?“
„Na ja. Nezajímá vás proč?“
„Proč?“ zeptá se poslušně.
„Obchodoval na černém trhu. Šlendrijánsky samozřejmě, ale nabízel luxusní zboží: cigarety, kávu, čokoládu.“
Dlaň položí Tonce na předloktí.
„Věděla jste to?“
Uhrančivýma očima ji drží v šachu, Tonka nedokáže uhnout pohledem. Pomalu zavrtí hlavou.
„Gut,“ přikývne Němec spokojeně, divný okamžik pomine. Tonka překvapeně zjistí, že je zavěšená pod jeho loktem. Pokusí se vyklouznout, ale jeho ruka ji tlačí jako páka.
„To byla chyba.“
Tonka se zachvěje, ale on zlehka pokračuje: „Tím noblesním zbožím na sebe upozornil.“

Jak Hanina vidí chlapa k světu, hned šturmuje do útoku, žádný vojáček u ní nemá dispens. Bylo jasné, že ji takový krasavec nenechá v klidu.

"Jdem," zavelí a popadne kamarádku pod paží.
"Co děláš, pusť," panikaří Toni, ale Hanina už se prodírá davem jako ledoborec skrz Nordpolarmeer; Tonku vleče s sebou.

"Meine Damen," naznačí Niklas úklonu, jako nějaký filmový hrdina. "Co pro vás mohu udělat?"

Tonka cítí, jak se jí krev žene do tváří, ale Hanina je ve svém živlu. Rozdává úsměvy a koketní pohledy, natřásá se jako korouhev ve větru.

Tonka pozoruje, jak mu na holinky padá cigaretový popel.

Ta vzpomínka je úplně živá.
Vojta Vlček mhouří oči proti slunci a v puse žmoulá stéblo.

"Vždycky máš možnost volby. Buďto to uděláš, nebo ne. To rozhodnutí je jenom na tobě, Divoženko."

Tenkrát ho div neuctívala jako starozákonního proroka, každé jeho slovo byla ochotná testat do kamene. (A jeho iniciály vyškrabala do lavičky u křížku.)

"Potíž je v tom, že každý rozhodnutí něco stojí. Ten, kdo říká, že nemá na výběr, ten jenom není ochotný tu cenu zaplatit." Zasměje se a stéblem trávy ji zašimrá na nose.

Vojtěch ochotný platit byl. Jenomže Vojtěch byl radikál.
Tonka je z ceny vyděšená.

"Je tady," sykne Hanina, když vycházejí po šichtě z dílen.
Tonka si dovolí jediný rychlý pohled. Stojí tam, co včera, co každý den v poslední době. Když se jejich oči střetnou, kývne hlavou, od stříbrného odznaku na čepici se odrazí odpolední slunce.

"Pozdravil mě!" stiskne jí Hanina předloktí, "vidělas to?!"
"Jak poznáš, že zdravil tebe?"
"Bože, Toni, tys ještě takový dítě!"

Tonka myslí na jeho chladné rty, na chlapecký úsměv, na hřejivou dlaň mezi svými lopatkami. Myslí na jeho znepokojivé oči, tmavé oči beze dna. Myslí na pověst bezcitného zabijáka a cítí se úplně ochromená.

Kéž by ještě byla dítě!

Brodí se mlhou, Tonka a hezký oficír, brodí se mlhou jako by všechno zmizelo a zůstali jen oni dva. Tonka stírá bosýma nohama mokro z trávy, stébla jí studeně hladí lýtka, cítí to, i když je v bílém prázdnu nevidí.

Potom její ruku sevře teplá dlaň a Tonce jako kdyby mokrá ostřice přejela od lýtek přes bedra až k zátylku. Otočí se, rukou zavadí o hrubou tkaninu uniformy.

"Co byste dělala, slečno Nino, kdybychom zůstali na celém světě jen sami dva?"

Uhodl, na co myslela?
Bílá mlha rozpouští okolní blata, pohltila válku i všechny námitky.
Zůstali jenom ona a on.