Rakušáci

Noc voní senem. Tma je řídká, stříbřitá, dokonalá pro svatojánské čarování. Tonka se brodí mokrou kostřavou, rosa studí do bosých nohou. K hrudi tiskne svazeček devatera býlí.

Pelyněk, co svou hořkostí zahání hořkost osudu. Květ bezu, aby bezinky odehnaly jezinky. Kapradí, co ukazuje poklady a řebříček, co ukazuje cestu k lidem. Čarovník, aby přičaroval lásku. Řimbabu pro sílu. Zvonek, aby rozhoupal kostelní zvony. Čičmundíček tučmužíček, aby chránil před bouřkou i před hádkami. A řepíček, bylin tatíček, který je úplně na všechno.

Tonka je nedočkavá a trochu se bojí. S kouzly není radno si zahrávat.
Ale zítra, zítra bude mít jistotu.

Tonka leží ve vyhřáté trávě, u nohou jí tiše plyne Lužnice a nad hlavou modromodré nebe. Když se bude dívat dost dlouho, oblaka se zastaví a pod ní se rozjede zem. Dostane trochu závrať a trochu ji bude šimrat v žaludku, skoro jako na kolotoči.

"Spálíš si nos, divoženko!"

Tonka polekaně vyskočí. Na břehu se směje zrzek, co ji před týdnem pomohl z bažiny.

"Je pravda, že divoženky se odmění tomu, kdo jim pomůže?"

Tonka znejistí: "Ty něco chceš?"

"Pusu."

Nakloní se k ní: "Vyberu si ji později." Jeho dech zašimrá na tváři.

Tonka dostane závrať. Skoro jako na kolotoči.