DMD č. 9 pro 9. 4. 2019. Téma: Sklepmistr

Devátá hodiny míjí. Správce školního depozitáře se propracovává ke svému kabinetu. V doprovodu strážného ducha a Jonáše čistí uličky, které k němu vedou. Siegfried před sebou levituje hromádku kostí a bystrooký Jonáš pomáhá s hledáním.
Když se dostanou ke kabinetu, zbývá do začátku druhé vyučovací hodiny, kdy již Daniel učí, pouhá čtvrthodina. Rozhodne se tedy požádat o pomoc. Na mobilním telefonu navolí nepříliš používané číslo.
„Daniel von Drak. Josefe, můžeš na chvíli?“ ohlásí se.
„Von Problém má problém?“ ozve se posměšná odpověď, ale Daniel se nenechá odradit. Nastíní Josefovi situaci.
„Pošlu ti Sklepmistra a jeho partu,“ řekne Josef a zavěsí.

Horko, záře dvou měsíců. Tomo nemohl usnout. Vyškrabal se na nohy, oblékl si kalhoty a plížil se bezcílně chodbami paláce. Měsíce barvily pruhy stěn modře. Onyxová podlaha studila jeho bosé nohy. Pracovna, laboratoře, kuchyň. Všechno už znal.
Zabloudil do chodeb pro služebné. Možná se o svém hostiteli dozví víc ze zákulisí. Dlouhé strmé schody vedoucí do podzemí, na konci dvířka s tepanou klikou. Stiskl ji.
Temný sklep bez oken, zatuchlý a vlhký. V kapse našel zapalovač. Mihotavý plamínek ozářil desítky klecí. V některých spali zubožení lidé s řetězy na nohou.
Kroky na schodech. Vyděšený dívčí hlas. „Musíte odsud zmizet! Rychle!“

Spousta hostů. Vůně dobrého jídla se mísí s veselím. Víno, hudba, zpěv, smích. Štěstí ozářilo nevěstinu krásu. Ženich ji pyšně objímá.

„Poslyš, nemají víno,“ nenápadně řekla synovi.
Soucit mu nedovolil, aby došlo k trapné situaci. Ukázal na obrovské džbány. „Naplňte je vodou.“
Sloužící naplnili nádoby až po okraj.
Dali z nich ochutnat vedoucímu hostiny.
„Znamenité víno!“ chválil ho, aniž by znal jeho původ. „Proč nepodáváte podřadnější víno?“ divil se. „Hosté už jsou opojeni, nic nepoznají.“

Také něco nepoznal.
Ježíš učinil první zázrak. Proměnil téměř 400 litrů vody ve víno. Za jeho kvalitu by se nemusel stydět ani dnešní nejlepší sklepmistr.

Co se dneska, milé děti, děje v mozku maminky?
Sklepmistr tam už od rána přelešťuje lahvinky.
"Ten chlap v mojí hlavě, děti, je fakt kůže líná,
povídku má čtivou napsat, ale chlastá vína."
Máma vize Můzákovy jako hrozny posbírá,
pak kuličku po kuliče pocitvě je přebírá.
Dřinou, ne však kocovinou hlavička ji rozbrní,
než bobule od třapiny náležitě odzrní.
Poctivou šťávu z nich lisovat začne,
ta práce žádá si úsilí značné.
Kvašení či fermentace už jsou jenom třešnička,
doškolením mistra vznikne ovíněná básnička.
Čiřením a filtrováním prošel si text na papíře,
než ho z lahví nalijeme čtenářovi v dobré víře.

A nyní… slova od našeho sponzora!

Cítíte se osamělí? Zbyteční? Nevíte, co si počít se životem?

Přidejte se již dnes ke svrchovaným vládcům světa!

Zažijte pocit dosud nepoznané sounáležitosti, až jednobuněčné organismy pokryjí každý centimetr Vašeho těla a všeho, čeho se dotknete. Sledujte se vzrušením, jak Vámi prorůstá mycélium. Nechte plodnice, ať se Vám pomalu proderou lebkou a spolu s Vaším mozkem stráví i všechny Vaše problémy a úzkosti.

A to nejlepší nakonec: Nemusíte nikam volat! Nikam chodit! Už teď jsme ve Vašem domě. Sestupte do sklepa a přijměte svůj nový, lepší osud!

Houby!

Proč nezačít s rozkladem již dnes!

„Posílají tě na služební cestu?“ zvedl Azirafal pochybovačně obočí.

„Jo.“ Crowley chmurně přikývl. „Do střední Evropy. Peklo se tam zajímá o jeden výrobek. Chtějí obšlehnout postup, napodobit to a pak šířit po světě ve velkém. Předpokládané ztráty na životě a důstojnosti jsou vyšší, než když jsme vynalezli selfiečka. “

„Nějaká zbraň?“

„Horší,“ zabručel Crowley. „Červené víno.“

„Ale to snad...“

„Ne, ty tomu nerozumíš. Ta věc je červené víno. Žádná Frankovka. Ani Merlot, Modrý Portugal... prostě červené víno.“
Na chvíli se odmlčel a nechal ta slova působit. Potom na anděla mrknul.

„Nechtěly by tvé tisíce let hýčkané chuťové buňky zažít malé dobrodružství?“

Severus bol sklepmistrom pána Brumbála odkedy odišiel zo služby pána Riddla. Keď povieme odišiel, myslíme tým to, že lúpežný rytier pán Riddle bol zlynčovaný. Predtým stihol zavraždiť jednu mladú rodinu, ale nie celú.

Mladý pán Potter bol teraz legitímnym synom pána Brumbála a pána Grindelwalda, ktorý sa ale na hrade neukázal už zopár rokov. Zlé jazyky hovorili, že bol väznený v pevnosti Azkaban. Vraj pani Umbridgeová z Azkabanu nemala záujem o výkupné, ktoré jeho pán ponúkol, dokonca ani o relikviu svätého Nicolasa Flamela.

Severus sa obával o osud pána Harryho, ktorý bol v jeho očiach len pešiakom v celom pláne...

„Lacinijské či relemarské, pane?“ nabízel sklepník.
Těšen z Norivaru, přední oriadský velmož a příbuzný knížete, vybral to druhé.
Rotolf byl zvyklý věnovat služebnictvu pozornost. Když sklepník naléval, sledoval jeho ruce. Mistru svého řemesla by se při takovém běžném úkonu neměly chvět...
Vstal. Než pan Těšen stačil zdvihnout číši k přípitku, strhl sklepníka za vlasy a smýkl s ním, až zbytek vína v konvici vyšplíchl. „Ochutnej první, příteli,“ vyzval jej tiše. „Na počest svého pána.“
Zbývající tři hosté u stolu zalapali po dechu.
Sklepník se roztřásl.
Toho večera získal Rotolf vděčnost muže, který se o pět měsíců později stane oriadským knížetem.

Sem dolů se zpěv z kuchyně nesl ozvěnou, divně pozměněnou zákrutami chodeb v útržky volání sýčka. Dvě dámy s lucernou otevřely dveře sklípku.
"Stejně se mi tu nelíbí," zašeptala vyšší.
"Tak proč tu bydlíš, trdlo?"
"Sloužit u dvora je čest!"
"Natočíme a jdeme zpátky, potřebuju jen na svařené."
"Jeho veličenstvu libo vyprošťovák?"
"Jaké dvorské vyjadřování, ó!"
"Pst!"
Menší zvedla lucernu nad hlavu. Zřetelně zaslechly sykavý nádech. Polknutí. Odříhnutí.
Ohlodané zbytky sýra na podlaze zasvítily jako zežloutlé kosti.
"Příště s tebou nejdu," hlesla vyšší dáma.
Bilbo se tiskl ke zdi a ve spáncích mu tepalo. Příště rozhodně jen sýr. Bez vína.

Max se rozhlédl po sluncem zalité krajině svého dětství. Vzpomínky na strýce ho znovu zcela ovládly. Jeho laskavá tvář. Jeho praštěný smysl pro humor. Jeho pokusy opít nezletilého synovce. Tohle byl jeho svět.
Zvedl se vítr a pohrál si s nalitými hrozny. Kdesi na domě bouchly okenice. Snad až příliš krásné, napadlo Maxe.
Fanny se na něj dívala svýma nevinnýma očima.
"Jedu zpět do Londýna, Fanny." Pohled neuhnul, ale zalil se slzami.
"Potřebuju vyřídit všechny potřebné papíry. Nemůžu se stát sklepmistrem ze dne na den." Slzy.
"Ale třeba se jím stanu příští měsíc, až se sem definitivně nastěhuju."

Slzy štěstí.