Profesor von Drak

"Tak ho vysyp," dostalo se Vraspírovi milého doporučení. Ten na ně však nedbal.

"Víš, jak dlouho a na jako dlouho mám sbaleno?"

"Takže nás jimi budeš oblažovat celý zbytek života?" řekl s hraným zděšením Jaroslav.

"Kdož ví," prohlásil Vraspír tajuplně. "Já jsem hned tady, hned jinde, jak práce a čas zavolá."

A dělám si, co chci a většinou mi to prochází, ozvalo se mu v mysli Danielovým hlasem.

A bude hůř, konstatoval Vraspír.

Děsíš mě.

Vím. Podle toho, co jsem viděl bude. Tahle operace bude mít ještě následky.

Z Vraspírova sdělení bylo Danielovi úzko. A pod třešní právě  rozkvetly fialky.

"Třeští mi z vás hlava," zabručel Jaroslav.

"Vezmi si špunty," radil dobromyslně Vraspír.

"Vraspíre... Neprovokuj!" varoval Jaroslav pobaveně.

"Nemáš rád dobré rady?" škádlil ho Vraspír dál.

"Ne," přiznal oslovený. "Víš kolik jsem jich už dostal?"

"Asi méně než já," vmísil se do debaty Daniel.

"Možná. Ale tobě zachraňujeme život." Teď už starší učitel nezněl příliš pobaveně.

"Vím a děkuji. Jen... Někdy jsou všechny ty rady břemenem," vzdychl mladší.

"Nechte vážné debaty, bratříčci," přerušil je Vraspír lehce. "Život je krátký a čas je vzácný."

"Máš ještě nějakou druhořadou radu, Vraspíre?"

"Plný pytel!" rozesmál se Vraspír, div mu nespadla z hlavy kápě.

Jaroslav se natáhl na trávu. Země ho trochu studila, ale sluneční paprsky pronikající bělostnými okvětními plátky hřály. Přivřel oči a přestal poslouchat debatu svých společníků. Štěrbinou přimhouřených víček pozoroval hru světla ve větvích.

Býval by snad usnul, kdyby mu do uší zničehonic nevtrhla věta "Kdybych tady nebyl, tak už tady nejsem!"  

Vytřeštil oči, neschopný utlumeným mozkem rozklíčovat zjevný logický paradox.

"A kdybys tam nebyl, tak nás tu dnes není víc!" přiložil polínko druhý hlas.

"Jenže tu jsme a není moc možností nebýt někde jinde."

"Aspoň víš, že se nikdy nestane, abychom nebyli nikde."

"Jen jsme občas tady i tam zároveň."

Vraspír se ošil. "Já."

Daniel vytřeštil oči. "Ty?! Vždyť mi vůbec nejsi podobný!"

"Pravda," Vraspír natočil hlavu přímo k Danielovi. "Teď jsi hubenější ty..."

"To jsem nemyslel!"

"... barva vlasů se dá vyřešit parukou a oči kontaktními čočkami," pokračoval Vraspír, jakoby mu Daniel neskočil do řeči. "S kápí učit nemůžu, používám mejkap."

"Duchy hlídám já," vmísil se do vysvětlování Jaroslav.

"Se sotva probuzenými schopnostmi?! To je mi rošáda," vrtěl hlavou překvapený biolog.

"Ne však zbabělá," prohlásil Jaroslav. "Ale dost by mne zajímalo, jakou barvu vlasů Vraspír má."

"To je mé tajemství," usmál se Vraspír a stáhl si kápi hlouběji do čela.

"Zdravím vás, bratříčci. Jdu navštívit maroda," ozvalo se náhle za stromem.

"Vraspíre!" vyhrkli oba muži překvapeně. Daniel se po chvíli usmál. Jaroslav připojil pozdrav. 

"Jak ti je?" zeptal se příchozí a sedl si na trávu vedle Daniela.

"Už mi bylo lépe," odpověděl ten. 

"Prý už chceš do práce," prohlásil návštěvník.

"Rád bych, ale Josef mě nechce pustit," stěžoval si Daniel.

"Má rozum," zareagoval Vraspír. 

"Jenže já si takovou absenci nemohu dovolit," namítal s obavou nemocný.

"A kdo ti řekl, že chybíš?!" opáčil kupodivu Jaroslav.

Daniel vytřeštil oči. "Kdo mě supluje?! Nemáte právo nevypovídat. Když už jste to nakousli, tak mluvte."

"Máš právo nevypovídat. Cokoli řekneš, bude použito proti tobě. Stejně ti to nepomůže," oznámil Siegfried mrazivě.

"Uštvání člena pedagogického sboru až k pokraji vyčerpání, poškození kostí a majetku slečny Karly, poškození vzácného globusu ze čtrnáctého století. To jsou jenom tvé dnešní přečiny," vypočítával strážný duch.

"Ale já...," chtěl se hájit Poplašňák.

"Řekl jsem nevypovídat!" zahřměl mohutný duch, až zadrnčela skla okolních vitrín.

Poplašňák se přikrčil. Neodvážil se ani otevřít ústa.

"Mocí mě svěřenou od zde přítomného Správce sbírek Daniela von Draka tě odsuzuji k trestu odnětí tvaru na dvanáct dní. Trest započne ihned! Siegfried luskl prsty a Poplašnák se rozplynul

No nazdar. Mám tu mrtvolu.

Správce mě asi někam zavře. Mám se schovat dopředu? Jenže kam? Za sbírek nesmím...

Hodím si globusem.

A sakra. Globus urazil hlavu slečně Karle. Ten její klobouček s fialkami mě sice vždycky štval, ale tu její palici budu muset najít a nějak připevnit. Jinak mě Sigfried zmačká do kuličky. Správce mu to nařídí, už to vidím. Ektoplasma mě bolí už dopředu. Au, au, au. Au.

Hele! Ono se to pohlo! Kňučí to! Že by to bylo živý?!

Já nepůjdu do kuličky?

Exorcismus na mě správce použít nemůže, ale radši to nebudu dobíjet a schovám se.

"Mluvil jsi s Josefem," konstatoval Daniel, když si k němu Jaroslav přisedl. Když ten v odpověď přikývl, Daniel si povzdechl.

"Jsem zvláštní případ. Nikdo ještě nezůstal v minulosti tak dlouho jako já. Stráž času nikdy neměla dlouhodobé rezidenty a ukázalo se, že zakladatelé byli moudří, když to zakázali. Krátkodobý pobyt ano, dlouhodobý ne. Ten je bez návratu," prohlásil tiše.

"Ty ses vrátil," namítl Jaroslav.

"Vrátil. A jsem teď takový chodící kvetoucí korál. Nesmyl, experiment, který přinesl cenné znalosti, ale o kterém nikdo neví, kdy a jak skončí," ušklíbl se mladší muž bolestně.

"Chceš říci, že můžeš žít věčně?" napadlo Jaroslava. 

"Chceš se pobavit?" zeptal se Marek P. Daniela von Draka. Zamával svazkem papírů.

"Nevím. Nemám na slohovky náladu," přiznal Daniel příkře

"Co se stalo?" ptal se Marek.

"Neptej se!" to už správce sbírek vrčel. "Víš co? Radši to přečti. Prosím."

Markovi se do čtení nechtělo. Daniel nebýval naštvaný často -což mu kolega záviděl, jeho studenti štvali často-, ale zato pak bývalo bezpečněji i v srdci hurikánu.

"Kvetoucí koráli," začal češtinář a v duchu si pogratuloval, že se mu netřese hlas. Bouřková mračna v kolegových zelených očích naštěstí neviděl. "Tato chiméra roste v jehličnatých lesích. Opečovávají ji víly kolozubky. Děsivě zapáchá."

"Proč to nejde?" zajímal se Jaroslav.

"Byl mimo svou časovou osu příliš dlouho. Nejdřív v minulosti, potom na základně. Lékařské procedury, které jsme použili, byly, mírně řečeno, velmi experimentální. Musí se zotavit v reálném čase," odpověděl Josef.

"Nelíbí se mu to." Námitka zněla spíše jako konstatování.

"Ne," pokrčil rameny velitel Stráže času. "Ale ví, že mu nic jiného nezbývá. Jeho tělo momentálně odmítá nanoboty. Bohužel se bez nich dlouhodobě neobejde."

"Jak je to možné?" nechápal Jaroslav.

"Nejsou jeho. Pravděpodobně je tam podobný problém jako u transplantací. Navíc se u Daniela vyvinul podivný metabolický syndrom. Musíme v laboratoři uvařit nové nanoboty."