Malý princ

To ne! Nebylo to správné! A kdyby mohla, dupla by si. Nebo by se dala do pláče. Musela se ovšem pouze spokojit s větším množstvím rosy po ránu.
Měl mluvit na ni! Tedy víc. Dotýkat se jí. Ne čekat, až se ta druhá konečně uráčí a ukáže se v plné kráse.
Byla tak zmatená, dotčená a podivně bolavá. Princ neměl právo ji mást.
Zničehonic je tu jaro a objeví se ta druhá. Je mladší, křehčí, nová a tajemná.
Kéž by tomu poupátku mohla utnout mízu! Nebo by ji mohl sníst beránek!
Jak to ale zařídit, když vypučela ze stejného stonku?

Dnes je tomu jistě už deset let. Ačkoliv jsem světu převyprávěl svůj příběh o setkání s malým princem, neopustil mne ten podivný, radostiplný smutek, který mne zaplavuje pokaždé, když vidím zvonivé rolničky smějících se hvězd. Za celé ty roky jsem se trochu utěšil, ale není noci, kdy bych se neprobouzel s jedinou myšlenkou. Zapomněl na mě můj princ?
Dlouho jsem čekal, až jsem nakonec znovu usedl do létajícího stroje. Myslel jsem, že nepoznám krajinu, tu nejkrásnější a nejsmutnější krajinu na světě, ale mýlil jsem se. I v proměnlivé poušti zůstaly některé věci stejné.
A tak stojím pod hvězdou a čekám.