DMD č. 6 pro 6. 4. 2010. Téma: Čekání na Godota

"It is only with the heart that one can see rightly. What is essential is invisible to the eye."
- The Little Prince, Antoine de Saint-Exupéry
Life is precious. Samuel obtained the secondhand knowledge when his neighbor’s dog died. It was as if the boy had lost something of higher value than the insignificant price of a halfbreed pup. Ever since, Samuel has been waiting for evidence, his relationships a study seeking to prove the preciousness of life. He’s been an unsuccessful scientist.
Sometimes science requires extreme measures – no progress without risk. He stands on the edge of the roof, face tear-streaked after the fight.
What are you waiting for? He lets himself fall, passing on his research to the lover waiting for him at home.

Falletin poklepal prsty po hřbetu karet: „Nic. Žádný telegram. Žádné zprávy.“
„Bohužel. Nezbývá než čekat…“ mínil pan Sullivan.
„Čekat na nemožné?“ nadhodil Andrew Stuart, v jehož hlase zaznělo jisté zadostiučinění.
Opět zavládlo ticho přerušované pouze tikáním hodin a zvukem karet pokládaných na desku stolu.
Občas některý s hráčů letmo vzhlédl k ciferníku, jehož ručičky se neúprosně hnaly vpřed. Ani v tak vypjaté chvíli se však nehodlali vzdát své obvyklé partičky.
Nakonec Stuart s úsměvem vyložil karty. „Trumf, pánové.“
Možná tím myslel těch 8:40 na hodinách.
Avšak v 8:45 dne 21. prosince vstoupil pan Phileas Fogg do velkého salónu Reformního klubu.

(Co nejdůrazněji protestuji proti porušení pravidel ze strany zadavatelek - zadání nemají být fandomově specifická.)
Vladimír: „Jdu pryč."
Estragon: „Já taky."
Vladimír: „Nemůžeme."
Estragon: „Proč?"
Vladimír: „Čekáme na Godota."
Estragon: „A jo."
Vladimír: „Mám provaz."
Estragon: „K čemu?"
Vladimír: „Jestli nepřijde."
Estragon: „Pevný?"
Vladimír: „Dost."
Estragon: „Dlouhý?"
Vladimír: „Dost pro oba."
Estragon: „Já tu nechci zůstat sám."
Vladimír: „Dost dlouhý pro oba."
Estragon: „Obejmi mě, Dando."
Vladimír: „Polib mě, Gogo."
Estragon (s významným pohledem na provaz): „A říkáš, že se postaví?"
Vladimír: „Jako nikdy v životě."
Estragon: „Ale k tomu ten provaz nepotřebujeme."
(Vstoupí Chlapec. Při pohledu na Estragona a Vladimíra zaváhá a odchází.)
Vladimír: „Godot dnes nepřijde? Přijde zítra?"
Chlapec: „Ne, pane. Už nepřijde."

Betaread: Hosánek Kaloba
Prý moje výuka nedokáže žáky zaujmout. Ale já potřebuji studenta, kterého uchvátí fakta, ne laciné opičinky. A ti blázni na mých hodinách spí. Netuší, že v historii mohou vidět budoucnost jasně a dokonale jako sova noční krajinu. Dobře sestavené a zhodnocené informace mají své kouzlo. Magii, proti které jsou ta jejich kouzlíčka jen pouťové atrakce. Jednoho dne bude možné z mého zpracování skřetích válek předvídat pohyby na burze! Ovšem k dokončení svého díla potřebuji partnera. Chápavého, inteligentního následovníka a později možná kolegu. Zatím se neobjevil, ale já jsem trpělivý. Vím, že to chce jen vydržet a počkat. Pak se proslavíme.

Poznámka: Mám doma tuhle knihu jako komiks. Široko se mi vždy líbil a část, kterou jsem zpracovala zde obzvlášť.
---
Vše je ztraceno. Nedoskočil jsem. Chyběl kousek. Snad jenom metr. O jeden jediný metr byla ta mezera širší.
Ztraceny jsou týdny, kdy jsem v městských stokách hledal. Kdy jsem se vracel domů v páchnoucích šatech. Kdy jsem ponocoval kvůli tradici. Má věrnost byla marná.
Nemůžu dál. Dopadl jsem nešikovně. Nohu mám zkroucenou pod sebou a nemůžu vstát. A i kdybych mohl, stejně bych neunikl. Bolí to. Strašně moc. Maska, která dobře posloužila, začíná dusit.
„Prohrál jsi, Široko.“ Maska tlumí můj šepot.
Ježek padne do rukou uchvatitelů. Zahanbeně skláním hlavu.
Kdy už přijdou? Vždyť mně to z té střechy trvalo rychle.

Nekonečný obzor přede mnou. A někde za ním leží celý svět.
A já jdu. Lehkým tanečním krokem. Vstříc obzoru. Vstříc budoucnosti.
Já vím. Všechny cesty se podobají. Na všechny cesty padá stejný prach.
A já jdu. Rozzářená a šťastná. Jedinečná a jediná. A stromy kolem rostou do nebe.
Já vím. Všechny cesty vedou. Někam. A správná cesta nemá cíl.
A já jdu. Neohlížím se. Není proč. Neutíkám.
Já vím. Když padá prach na cesty, které vedou, že na mne čekají – na mnoha místech. Že mne vzývají – mnoha modlitbami. Že dávají mi mnoho jmen – moudrost, příležitost, láska...
Čekají a já...
Nepřijdu.

Znáte ten pocit, když na něco čekáte? Takový, s jakým důchodce čeká na slevu v supermarketu, nebo dítě na dárky pod vánočním stromečkem? Jste bezmocní a nemůžete dělat vůbec nic, abyste se tomu přiblížili. Vaše mysl je zaměstnaná jenom tím, na co čekáte, ale to vám stejně nepomůže. Neposednému mrněti v autě taky cestu neurychlí věčné dotazy: „Už tam budeme?“, ale i tak se ptá pořád dokola.
Přesně takhle čekal Bilbo Pytlík. Pořád dokola přecházel po kuchyni od kamen ke stolu a zpátky. Neočekával návštěvu. Jen se strašně těšil na druhou večeři a nemohl se dočkat vajíček smažených na slanině.
Fandom: Pán Prstenů/Hobit

Nastalo další ráno. Bezbarvé a od samého ticha skoro ukřičené. Ospalé. Lezavé. Čvachtavé. Nepršelo, aspoň ne moc, ale košile se jim lepily na tělo. A jazyky na patro.
Osmačtyřicátý den bez Godota byl stejný jako všechny ostatní.
Estragon se probudil a uviděl vrbu. Jako každé ráno. Ani lísteček se nepohnul, nikdy se přece nehýbal. Den za dnem bezvětří. Až do dneška mu to nepřišlo divné. Posadil se.
„Vladimíre. Vladimíre, probuď se! Asi jsme to pochopili úplně špatně.“
A když spáč zamžoural a upřel na něj oči neurčité barvy, Estragon najednou věděl, že Godot s nimi byl už od samého počátku.

Dveře stříbřité kosmické lodi s posměšným klapnutím zapadly a zanechaly za sebou hlasité rozhořčení tříhlavého mlže Godmze. Wowbagger Táhnoucísedonekonečna se slastně rozvalil na koženou pohovku a vychutnával si minutu absolutního štěstí, které ho naplňovalo po obzvlášť vydařené urážce. Kvůli té minutě křižoval vesmír a trávil svůj nesmrtelný život insultováním veškerého tvorstva v abecedním pořadí. Jedna minuta štěstí - a pak dlouhá doba nudného čekání, než dorazil k dalšímu subjektu. K další blažené minutě.
"Počítači? Jak dlouho asi poletíme?"
"Čtyři dni."
"Jméno insultovaného?"
Po obrazovce se rozběhla zelená písmenka. Wowbagger se suše usmál. To za trochu čekání stálo.
Čekání na Godota.

Čekání. Je dlouhé a přece tak sladké. Čekala by na něj do skonání světa, vypadalo to však, že nebude třeba... Všechno se to blíží, už brzy na sebe poprvé pohlédnou. Konečně přijde vytoužené objetí, on pocítí její náruč, kterou má ona připravenou už tak dlouho. Konečně se uvidí...
Čekala. Vyčkávala trpělivě, stejně jako kdysi. Cítila, že přijde, věděla, že ten okamžik musí nastat co nevidět. Ale ještě jej nespatřila na vlastní oči. Stále nevnímala tu osudnou chvíli naplnění. Stále na něj nemohla zavolat, byl příliš daleko, než aby slyšel její hlas.
Smrt si povzdechla. „Kde se ten Voldemort zase zaseknul?“