Malý princ

Na té planetě potkal Malý princ osamělého muže.
"Co tu děláte?" zeptal se.
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svou ženu, čekám, abych ji neminul, až přijde."
Malý princ potřásl hlavou a šel dál. Na druhém konci planety potkal ženu.
"Co tu děláte?"
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svého muže, abych ho neminula, až přijde."
Malý princ se zamyslel.
*
Byl jsem rozzlobený, ruce jsem měl celé umaštěné, a tak jsem si nejprve nevšiml, že Malý princ umlkl. Když jsem pak vzhlédl, stál tam pořád a díval se na mě.
"Jak to dopadlo s těmi lidmi?"
"Řekl jsem jim, ať jdou stále za sluncem."

"Prosím pěkně... nakresli mi beránka..." špitnul chlapec. "Eh?" vydal jsem ze sebe. "Nakresli mi beránka..." "No dobrá. -"obrátil jsem oči v sloup, "počkej."
Zabral jsem se do kreslení. Kdy naposled jsem si jen tak sednul a něco nakre- "Co je?" prudce jsem se obrátil. Chlapec mi kouká přes rameno. Doslova civí. "Problém?" ptám se.
Na papíru se rýsuje pořádný kus skopového, spokojeně kreslím. Počkat!
Něco mi dýchá na krk.
"No co je? Už jsi s tím koukáním otravnej."
Dětské oči se zalily slzami
"A vůbec, přes rameno se nekouká. Žádnej obrázek nedostaneš."
A odletěl jsem spokojeně se svým dílem pryč.

"Vidíš tu hvězdu?" promluvil na mě jednou večer. Řekl jsem mu, že jsem příliš unavený, abych měl sílu dívat se na hvězdy. Netoužím po ničem jiném, než se v klidu prospat.
"Já myslím támhletu," opakoval Malý princ, jako by mě ani neslyšel.
Neměl jsem sílu dál se s ním přít, a tak jsem upřel oči nahoru.
"Říká se jí Proměnná," pokračoval.
"Ano a pročpak?" zeptal jsem se ospale.
"Často mění náladu," odpověděl po chvíli.
"Hvězdy přece nemají nálady," namítl jsem.
"A přece, vždy, když je šťastná, září, a když ne, pohasíná."
"Teď zrovna září," řekl jsem.
Malý princ se usmál.

Odešel.
Bolelo to, ale chtěla to přece tak. Chtěla přítele.
Poslouchala tesklivě šumění větru v obilí a občas ji napadlo, že tohle přátelství bylo poslední. Lidé stále někam pospíchají, už není nikdo, kdo by si ji ochočil. A tu si opakovala ta slova, která řekla na rozloučenou malému princi. Aby je nezapomněla. A nejednou záviděla té růži, kterou on měl tolik rád.
Tu se kdosi objevil. Neznala ho. Posadil se vedle ní do trávy a mlčel. Druhý den přišel znovu a potom zas.
Pátého dne na ni promluvil:
"Víš, liško, hledám někoho, kdo by si mě ochočil. Budeš mou přítelkyní?"

Odešel.
Bolelo to, ale chtěla to přece tak. Chtěla přítele.
Poslouchala tesklivě šumění větru v obilí a občas ji napadlo, že tohle přátelství bylo poslední. Lidé stále někam pospíchají, už není nikdo, kdo by si ji ochočil. A tu si opakovala ta slova, která řekla na rozloučenou malému princi. Aby je nezapomněla. A nejednou záviděla té růži, kterou on měl tolik rád.
Tu se kdosi objevil. Neznala ho. Posadil se vedle ní do trávy a mlčel. Druhý den přišel znovu a potom zas.
Pátého dne na ni promluvil:
"Víš, liško, hledám někoho, kdo by si mě ochočil. Budeš mou přítelkyní?"

Malý princ se marně snažil ochránit svou růži,
baobaby množily se, nebyl ve své kůži.
Lidské plémě hlodalo mu v jeho dětské mysli,
nechápal proč hašteří se a majetky syslí.
Člověk to je vzácný exot beze špetky citu,
vlastně mu ho bylo líto, někde v duše skrytu.
Proč neleze z ulity? Předčítá jen levity?
Proč ten takzvaný pán tvorstva nectí zákon přírody?
Proč jen ve všem kalkuluje profity a výhody?
Stříbro skryté v kapce deště, zlato hvězd a sluníčka,
jenom děti, těm je vzácný každý plod a kytička.
Dítě ví, v čem to tkví, proč jsou lidé bláhoví.
Ale nepoví.

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí, budeš se moci vrátit domů…“
„Jak to víš?“
„Já se dnes také vrátím domů.“
Malý Princ se podíval vzhůru. Vysoko na nebi byla jeho malá planetka se třemi sopkami, beránkem a květinou. Bylo mi najednou smutno.
„Víš... moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…
Tak… to je všechno…!“
Dnes je tomu již kolik let. Někdy se mi po Malém princi stýská, když se ale podívám na oblohu, vím, že je doma a všechny hvězdy se pak tiše smějí.

Málem jsem ho nepoznal. Zlaté vlasy měl obarvené načerno, v obočí piercing a oproti svému dřívějšímu já vypadal o pár let starší, ale o hodně míň dospělý, trochu vzdorný, trochu nejistý. Dlouhá léta jsem se týral otázkou, jestli beránek sežral růži nebo ne. Teď jsem měl možnost se zeptat, ale jaksi mi ta otázka náhle připadala trapná.
„Co doma?“ zeptal jsem se jen.
„Nevím. Dávno jsem tam nebyl. Nějak... mi tam všechno bylo příliš malý. Už ani nevím, jestli bych ten svůj asteroid ještě našel.“
Víc jsme si neměli co říct. Díval jsem se jak odchází, dokud nezmizel za rohem.

Malý princ se růže ujal, protože mu jí bylo líto. Byla roztřesená a maličká, jen pár umolousaných zelených lístků.
Zvykl si ji každý den zalévat. Byla na něm tak závislá.
„Ničeho se neboj, rostlinko,“ říkával. „Ochráním tě.“
Jenže rostlinka vyrostla do krásy. Jednoho rána na Prince shlížel načančaný rudý květ.
„Rostlinko?“ vydechl.
„Jsem růže, pane,“ řekla pyšně.
„Jsi krásná.“
„Asi by bylo vhodnější, pane, kdybychom si vykali. Já totiž kvetu pro potěchu planet, hvězd a celého vesmíru.“
Malý princ položil konvičku a odšoural se na druhou stranu planety.
„Tak by mě zajímalo,“ zašeptal smutně, „jestli někdy pokveteš i pro mě...“

Beránek žil v krabici. Žil tam, co si pamatoval; krabici měl rád. Venku – daleko, odkud už člověk nedohlédl na krabici - byli hadi a rostliny s trny, a beránek hady ani trny rád neměl.
Jednou k němu přišla liška. Dlouze mu domlouvala, že přece každý správný beránek se má nechat ochočit svým stádem. Beránek posmutněl.
Nazítří vyšel ven, daleko; až potkal stádo oveček.
Jeho krabici se smály.
Slyšel hrozné historky o vlcích.
Jeden starý strýček beránek se chlubil, že se schválně nechává pokousat, protože prý přežije vše.
Vrátil se domů.
„Víš, liško,“ pravil beránek, „introvertům je v jejich krabicích někdy líp.“