Dobrý voják Švejk

„Ta kráva měla, pane nadporučíku, dvě telata. Jedno hnědý, ale to druhý bylo úplně lysý, takže bylo celý růžový, jako čerstvě umytý prase. Všechny tak vyděsilo, že mu začali řikat Průhledný tele. To jméno se doneslo jednomu arciknížátku, který se na ten zázrak přijelo podívat až z Vídně. Že prej chce skrz to tele vidět, jak žvejká trávu a ve vnitřnostech se mu proměňuje na mlíko. Vono vám to bylo vohromně nábožný arciknížátko a dávalo to nějak do souvislosti s proměněním těla Páně. Ale na víc se mě pane nadporučíku neptejte, poněvadž bych se hrozně nerad dopustil urážky Svatý stolice.“

Závodčí byl tak opilý, že ztratil pojem, kde je. Domnívaje se, že je stále na četnické stanici, počal hostinského oslovovat „pane vachmajstr“. Švejk s hostinským zvedli závodčího ze židle a vytáhli ho ven, kde ho trochu probral studený vítr. Závodčí se napřímil, zasalutoval proti větru a snažil se vánici překřičet starou prušáckou písní „Ostwind wird uns nicht stoppen“.
Švejk se hostinského vyptal na cestu do Písku, dloubl závodčího pod žebra, ten hekl a takto se namáhavě vydali vpřed.
Vraceje se do tepla hostince, nabral hostinský několik polen, přiložil do kamen, a nechal celou tu zatracenou válku ve vánici za dveřmi.

Zapálil si a klidně se uvelebil. Baloun mu sežral oběd, ale proti starostem se Švejkem byl prázdný žaludek ničím.
V tu ránu vběhl do kanceláře Švejk.
„Ani nezačínej se svým:»Poslušně hlásím«, mizero mizerná.“ vyštěkl nadporučík Lukáš.
„...“
„Že se nestydíte, Švejku. Takhle se ztratit. Za zaběhnutí vám hrozí polní soud. Víte to, Švejku?“
Švejk zapanáčkoval a podíval se na nadporučíka psíma očima.
Nadporučík pohladil Švejka po srsti a řekl: "No jo, ty chlupáči, já už se na tebe nezlobím, ale vícekráte mi neutíkej!". Nasadil jezevčíkovi vodítko a oba vyrazili na špacír k magacínu, kde se fasovaly konzervy pro důstojnické psy.

„Budete si přát?“
„Švejku, stačila by mi ta cigareta.“
„To ve Všenorech bejvala jedna pradlena, Růžena se jmenovala. Ta chodila s místním pekařem a bratr jejího nebožtíka muže měl ve Vonoklasech trafiku...“
„Ta cigareta, Švejku!“
„Jistě, pane obrlajtnant. V té trafice pracovala jeho tchyně a to vám byla ženská, kterou znali kuřáci od Černošic až po Řevnici.“
„Švejku...“
„Když jí jednou jeden pobuda z Jíloviště nezaplatil viržinko, běžela za ním až do Karlíku a tam mu jich na náměstí nandala tolik, že mu začali říkat Pohlavkář.“
„Tak, Švejku. Teď si zbytek té cigarety můžete nechat a zapalte mi rovnou novou.“

Zapálil si a klidně se uvelebil. Baloun mu sežral oběd, ale proti starostem se Švejkem byl prázdný žaludek ničím.
V tu ránu vběhl do kanceláře Švejk.
„Ani nezačínej se svým:»Poslušně hlásím«, mizero mizerná.“ vyštěkl nadporučík Lukáš.
„...“
„Že se nestydíte, Švejku. Takhle se ztratit. Za zaběhnutí vám hrozí polní soud. Víte to, Švejku?“
Švejk zapanáčkoval a podíval se na nadporučíka psíma očima.
Nadporučík pohladil Švejka po srsti a řekl: "No jo, ty chlupáči, já už se na tebe nezlobím, ale vícekráte mi neutíkej!". Nasadil jezevčíkovi vodítko a oba vyrazili na špacír k magacínu, kde se fasovaly konzervy pro důstojnické psy.

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem tu. No, jak jste mě ráčil poslat do toho hostince, abych se podíval po tom kabátu, co jste tam ráno zapomněl.“
„No?“
„Představte si, je tam. Visí pěkně na věšáku hnedle vedle lahve s vokurkama.“
„Ale my už jedeme!“
„Taky bylo na čase, pane obrlajtnant. Vlak má skoro tři minuty zpoždění.“
„Já vás roztrhnu jak hada!“
„Poslušně hlásím, že roztrhnout hada není jen tak. U nás na Žižkově bydlel nějakej Fouska co choval hady...“
„Švejku! Co teď hodláte dělat?“
„Poslušně hlásím, že v Kolíně budeme až za hodinku. Mohl bych objednal něco k snědku.“