Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

Zvláštně ji vábil - tím jak mluvil, i o čem.
"Západ slunce je nejkrásnější nad oceánem," povídal, a ona mu visela na rtech. "Když se tou neskutečnou paletou barev zalije nejen obloha, ale i hladina, a ty máš pocit, že se v těch barvách ztrácíš, rozpouštíš. A pak, když slunce definitivně odejde a všechno začne tmavnout, v tu chvíli můžeš slyšet, jak si všechno kolem tebe povzdychne a schoulí se samo do sebe - snad strachem z toho, co čeká v té přicházející tmě. Strachem ze žhnoucích očí, plíživých kroků, výhružných zvuků. A smutkem z toho, že po noci přijde další den..."

"A už jsem vám vyprávěl, jak jsem se málem oženil s dcerou ze Vznešeného Domu?" Dal Des k dobru jednu ze svých historek.
"Ještě ne, Desi, ale ráda si ji poslechnu." Povzbuzovala Dese Carabinstereth.
"Jmenovala se Tirka. Potkal jsem ji na provinčním tržišti, kde jsme zrovna hráli. Natolik jsem ji okouzlil svým výstupem, že za mnou pak přišla. Chodila pak za mnou každý večer. Musím říct, že jsme si docela užívali. Utekla s námi a málem mě dotáhla před kněze. Naštěstí mě zachránil její otec."
"Desi, je-li to pravda, vyhlásí Imperátor Severozápadní sektor za hlavní město Ivory." Zahlaholil vesele Paravit-Col.

„Co teď s námi bude, Dave?“ zeptala se Nancy a přitulila se k němu o něco těsněji.
„Nevím, medvídku, nemam páru,“ odpověděl jí upřímně. Po dlouhé době zněl klidně, opustil ho veškerý stres.
Hleděli na hvězdnatou oblohu a přemýšleli o své budoucnosti. Neměli kam jít, pravděpodobně už je hledali. On vrah a ona jeho komplic. Byli podivná dvojka, ale nevypadali na zločince.
„Co se vlastně stalo?“ Nancy se podívala na Davea.
„Byla to nehoda. Nechtěl jsem ho zabít. Ale... nešlo to jinak.“
Povzdechla si. „To bude dobrý.“
Otočil k ní hlavu. „Nejsem si tak jistej. Teď už jsme ztracený existence.“

Honza se napil z půlitru a začal vyprávět:
„Jednou jsem měl potřebu jet z Prahy do Říčan vlakem a táhnout s sebou žehličku. Tu jsem ve vlaku samozřejmě zapomněl.“
„Po odjezdu vlaku jsem ještě pět minut pobíhal a sakroval u nádraží a volal na nějakou ČD linku, co jsem našel na netu. Pak jsem jak magor stihal ten vlak autem až do fuckin' Benešova.“
„V Benešově, kde ten vlak končil, jsem byl cca minutu potom, co přijel...“
„Tam jsem triumfálně nastoupil. Úplně uřícenej se slovy: »Pardón, mám zde žehličku«, jsem žehličku vzal a odešel zanechav ostatní ve stavu tiché konsternace...“

"To vám povím, kamarádi..."
Ostatní chlapi na břehu instinktivně zatáhli hlavy mezi ramena.
"To vám povím, kamarádi...," ozvalo se v téže chvíli pod hladinou.
Jeho kolegové neměli kam zatáhnout hlavy.
"...Nahoře jsem byl už víc než osmkrát. Třikrát jsem prej byl jenom malá čudla, vysokym obloukem jsem letěl zpátky. Pak už jsem se jim líbil a musel jsem se sakra snažit, abych se doplácal zpátky domů z podběráku. To co nabízejí, je prostě moc silný, ale mě to tak ohromně bavilo! Jo ale na starý šupiny, to už neni moje. Povim vám, radši si zobnu u dna."
"Bacha mladej, háček!"

Když fouká od východu, tak na útesech můžete občas vidět pobíhat osasonky, ty různobarevné chumáčkovité tvorečky, co vypadají roztomile, ale pozor na ně, ty růžové jsou extrémně agresivní, červené jsou sice kamarádské, ale vyšisují vám ani nevíte jak, a najednou – růžová, ty zelené jsou zase sarkastické, tuhle rozplakaly hlouště, smály se mu, že má ke kostkované košili pruhovanou kravatu, to víte, ony se tváří mile a půjdou s vámi domů, vlezou vám do postele a budou obdivovat teplý déšť ve vaší sprše, ale zterorizují vaše plyšová zvířata, a to přece nechcete, protože medvědi jsou nenahraditelní, tak pozor na ně, prevítky.

„Kluci, tomu byste fakt nevěřili, ta blonďatá kost z Mrzimoru... To bylo jak tenkrát, když jsem se zdekoval na víkend a ten kluk z vedlejšího pokoje, co má mudlovské rodiče, mě učil stopovat, to byla psina! Pak jsme se ocitli někde u nějakých jezer a potápěli jsme, byla tam příšera, chtěl jsem si s ní pokecat, naše drahá Oliheň jí poslala vzkaz... Páni, ale příští víkend musíte jít se mnou, když se nám podaří zdrhnout, zajedem za těma čarodějkama, co nás zvaly v létě...“
„Proboha, Tichošlápku, je jim třicet...“
Remus se otočil, mávl hůlkou a zeptal se: „Říkali jste něco?“

"...ech, copak vy, mladí, vy si jen myslíte, jak jsme staří, tak jsme hloupí, ale jen kdybyste někdy poslouchali naše rady, to by vám bylo hej, poněvadž nejdůležitější věci sem odposlouchal od našeho děda a to byl, panečku, nějakej kabrňák, vždyť se úplně sám vypracoval na knížete, no povidám, kníže z Hohensteinů, nebo tak nějak, ale pak mu ten titul stejně vzali, ale to už byl dědek skoro na smrtelný posteli a moc nevnímal, stejně, nebejt jeho, tak tenhle náš barák zbourali, protože tu tehdá došlo k nějakýmu mordu, dokonce i do denního tisku se to dostalo, no sláva převeliká..."

Byl to malý, kulatý pán. Na tváři strnisko rozježených vousisek.
Špinavé ruce a umazaný, na mnoha místech roztrhaný kabát svědčili o tom, že s hygienou si moc starostí nedělá.
Lidé se vykláněli z okna. Někteří na něj hleděli s nechutí, ale ti, kdo pronikli přes nevábný první dojem, se museli usmívat.
Kulatý pán měl na tváři široký úsměv. Usmíval se, i když si pískal a děravý klobouk vyhazoval vysoko do vzduchu. V ruce svíral pravděpodobně poslední papírovou stovku a mířil si to do nejbližší hospody.
Chodil tak každý den, někteří mu říkali opilec, jiní smíšek.
A ti nejbystřejší opilé sluníčko.