DMD č. 13. pro 13. 4. 2016. Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

Zanechat za sebou stopu. To je oč tu běží. Běžel vůbec? Či jen tak kráčí. Volnou krajinou. Krajinou. Otevřený prostor. Se stromy. Bez listí. Jen pusto a prázdno. Jen stopy, ty tu zůstaly.
Ve změti otisků není jednoduché se vyznat. Jenda překrývá druhou. Stroze řečeno - vytvářejí chaoz. Zkušený stopař by s tím neměl mít práci. Mít čas. Mít zkušenosti. Pozorovat. Dedukovat.
A - analyzovat. Kolik jich bylo? Tři? Dva? Jeden? To by se nachodil... Ale, třeba vážně byl jen jeden. Člověk. ALe, proč by chodil jen tak. Sem a tam? Byli dva? Byli tři? Kam šli. Kam šel? Šel? Běžel? Běželi?

Žádný plán útěku není úplně neprůstřelný. Především v tom, že dříve nebo později musíte přestat utíkat. Někdo vás odhalí.
Poprvé mně dostihli v Praze. Byli tři.
V hlučném davu na Karlově mostě směšně čitelní. Turistická trička, drahé fotoaparáty, kterých se ani nedotkli. Moje matka by se při pohledu na jejich krytí potrhala smíchy, a já… V jistém ohledu nepřestanete být špion. Na lhostejnost, s jakou jsem se jich později zbavil, by byla pyšná.
Netušili, kdo je systematicky rozděluje a likviduje jednoho po druhém, dokud nezůstal jeden jediný.
Snadné. Mnohem snazší než plánovaná mise.
Zachránit kůži Dannymu. A zůstat přitom mrtvý.

"No tak to šli kentaur, víla a domácí skřítek... "
"To nedává smysl."
"Moony, je to vtip, to nemusí dávat smysl."
"Kam spolu jdou kentaur, víla a domácí skřítek?"
"Tak, chodí po lese. Nebo co já vím. Prostě šli."
"Kentaura a vílu pochopím, ti se mohli v lese potkat, ale co ten skřítek?"
"No, já nevím, ti dva spolu žijí a skřítek je jejich?"
"Blbost. Skřítkové slouží jenom lidem. Prostě ho vyškrtni."
"Fajn, tak šli víla a Kentaur..."
"Kentaury víly nezajímají."
"Tak šel sakra kentaur sám, vílu utopil a já už stejně nevím, kam šel, tak mi radši podej tu flašku!"

Šli tři
Slunce jim plálo nad hlavou
Šli tři- šli ranní doubravou
Šli tři a šel zde každý sám
Šli tři- jeden byl k smrti ubodán
Šli dva
Měsíc je hladil po tváři
Šli dva- život jim hnil na oltáři
Šli dva a šel zde každý sám
Šli dva- jeden byl druhým roztrhán
Šel jeden
Fanfáry na cestu mu křičely
Šel jeden- ruce mu krví potřeli
Šel jeden a šel zde sám
Šel jeden- obdivován a proklínán
Šel žádný
Tichá dýka mu oporou
Šel žádný- stoická lázeň mu oborou
Šel žádný a šel zas sám
Šel žádný- k smrti přikován

Prvnímu se smáli. Celý život. Vždycky se našel důvod šťouchnout si do toho otloukánka, který se nedokázal bránit. Dvěma mladším sourozencům pro smích.
Proto by si přál sílu, kdyby dostal tu možnost.
Druhý miloval. Hluboce a vroucně. A když se to stalo, měl pocit, že někdo vzal jeho duši, roztříštil ji na kousíčky a vrazil mu je do očí.
Proto by si přál vzpomínku. Kdyby dostal tu možnost.
Třetí, benjamínek, se na oba bratry díval a bylo mu jich líto. A poučil se z jejich chyb.
Proto si dopředu nic nepřál.
To až pak, na mostě. Když tu možnost dostali.

"My jSme šLi, já a SeN, A SeN nĚCo sLÍbiL a nAšLIi jsme ZkázU, a pAk jsme vŠichni TŘi chOdili pod hvĚzdAmi, aLe Byl taM jeŠTě BarNAbáŠ, taKŽe jSMe vLasTně bYli ČTyři, a pak Zkáza odešEL a pak SEn muSel nĚCO udĚLat a paK tAky odeŠel TakžE jseM zŮstalA SaMa I kdYŽ jsmE HO nAšli, jENomže SeN pAk vYPadal jAKo kdYž bolÍ A nechtěl jsem a..." oči Deliria měly najednou stejnou barvu, "možná je to celé kvůli mně..."
Smrt věděla, jaké něco musel Sen udělat a proč. "Nevyčítej si to, Del," řekla.
Barnabáš se drbal za uchem a neříkal nic.

Utekla z domu, protože se ve dvou chtěli vydat na cestu.
Třetí se k nim přidal po nějaké době - bylo osvěžující mít novou společnost.
Dva společníci a ochránci byli lepší, než jeden, i když občas tři jsou dav.
Jeden odešel s hořkostí a ostrými slovy, když se mu zdálo, že dává přednost druhému.
Dál putovali zase ve dvou - třetího do party jim dělala zamilovanost.
Pak se ten druhý vypařil - beze slova, potají, uprostřed noci.
Domů se vrátila tak jak odešla - sama.
Do rozhovoru, nebo hádky, jich dvou se přidala jako třetí.
Ráno se s jedním z nich sešla na kolbišti...

„Tak už dost děti! Jestli budete takhle zlobit, přijde si pro vás stará Mnohotvář. Může mít jakýkoli z desítek obličejů. Vždycky přijde sám, často ale víckrát najednou. Čím zlobivější, tím víc jich přijde. Je stejně pravděpodobné, že vyžene strašidlo ze skříně, jako že odnese vás...“
Naslouchající dítka se vyděšeně choulila k sobě. Roztěkaně pozoravala tu police, tu okno.
Muž opírající se ve dveřích o deštník se s tajuplným úsměvem zeptal: „To mluvíte o mně?“
Posunul klobouk do čela a nasadil tak strašlivý výraz, až žena ucukla. Děti se naopak rozběhli k Doktorovi: „Strašlivá Mnohotvář! Super. Ale proč tu nejsi víckrát?“

Se zájmem pohlédl na ránu, kterou právě způsobilo jeho vlastní zaklínadlo.
Šest andělů se zamračilo. Sedmý odletěl.
Fascinovaně hleděl na Znamení zla, které právě přijal.
Pět andělů si povzdychlo. Šestý odešel.
Dychtivě vzhlédl ke zrůdnému obličeji černokněžníka, kterému právě prozradil část Věštby.
Čtyři andělé zasténali. Pátý zmizel.
Lhostejně přihlížel slzám v očích chlapce, kterého právě sám rozplakal.
Tři andělé udělali facepalm. Čtvrtý odstoupil od smlouvy.
Bezvýrazným pohledem čelil ženě, které právě složil Neporušitelnou přísahu.
Dva andělé zakřičeli. Třetí utekl.
Bez mrknutí oka vyslal smrtící kletbu proti muži, který jediný mu ještě bezvýhradně věřil.
Jeho poslední anděl propukl v neutišitelný pláč.

"Prosím, vyjděte z řady a připojte se k nám," zavelel celník na letišti Václava Havla a ukazoval na mne a moji kamarádku.
Právě jsme si vyzvedli batohy a chystali jsme se směr postel.
"Jedete z Jižní Ameriky?" otázal se celník.
"Ano, z Mexika."
"A co vezete?" otázal se bezelstně.
"Dárky, čokolády, oblečení a tak..." podotkl jsem s vážnou tváří, ale už jsem cítil problém.
"A alkohol vezete?"
"Trošku tequily."
"A kolik jí máte?"
"Nevíme."
"No tak se na to podíváme. Támhle je rentgen."
Nejdříve šly z mého batohu lahve tři, pak dvě a pak jedna. Druhý batoh byl na řadě.