Bílé město (originální)

Znovu se podíval vizitku s telefonním číslem. Opět mu žaludek vyskočil až do krku. Soustředěně vyťukal číslo.
„Halo? Tady Bebé. Kdo volá?“ ozvalo se poněkud překvapeně.
„Ahoj, tady K.“
„A podívejme! Mládenec s jedním písmenem místo jména. Čemu vděčím za to potěšení?“
K. se zhluboka nadechl. Připravil se na telefonát předem.
„Chápu, že jsem asi ten poslední, od koho bys to čekala. Ale musím se tě na něco zeptat.“
Blonďaté ach zarezonovalo sluchátkem.
„Říkala jsi, že jsi přijela do Bílého města hledat témata pro fotoreportáž. Myslím, že jsem natrefil na něco, co by sis neměla nechat ujít. Jdeš do toho?“

Postával na rohu náměstí. Popíjel první ranní kávu za svítání. To už se mu dlouho nepřihodilo. Tržnice začala ožívat čilým ruchem. Čerstvé ryby všech barev a velikostí. Stříbrné šupiny, vykulené oční bulvy, ploutve a chapadla. Rybáři se dohadují o cenách.
K. zívnul do dlaně a najednou mu to došlo. To je ono! Nikdy by se sám nevykopal z postele, aby zašel na rybí trh, ale dnes, když čeká na smluveném místě na Manuelovu partu, mu to celé docvaklo. Nové kulisy, noví lidé a zcela nová perspektiva. Uvědomil si, že toto je ten okamžik, kdy jeho život nabere zcela nečekaný směr.

Zpátky do města jeli Manuelovou dodávkou, která se koketně upšoukla na každé druhé křižovatce jako stará teta, kterou trápí zažívání, ale nechce riskovat, že si vylije šálek čaje. Manuel práskal knírem do rytmu výmolů, zatímco se João a Zé dohadovali, kdo vyhraje zítřejší zápas. Pokaždé, když padlo jméno jednoho z klubů, Manuel poslal vzdušný polibek směrem k fotografii nalepené na předním skle s panenkou Marií Fátimskou.
„Tak zase zítra,“ loučil se Zé, když dodávka zastavila u pošty.
„Já… říkal jsem si… abych vám nenarušoval tempo… jen byste se zdržovali,“ blekotal K.
„Ani nápad, senhor. V sedm vyrážíme,“ zazubil se João.

João si je celé odpoledne dobíral. Především Manuela, který jen mručel, aniž by se z něj ozval artikulovaný shluk hlásek. A také mladého Zé, který jim míchal maltu.
„Měli bychom s tím pohnout, senhor,“ ozvalo se najednou z druhé strany zdi.
„Proč?“ vykoukl zaprášený K. přes hromadu kamení.
„Večer sem chodívá Bláznivá Roselina,“ tvářil se João tajemně.
„Kdo?“ divil se K. „O té jsem neslyšel.“
„Roselina…, “ pokračoval zcela vážně João „Ta, co její milý odplul za moře, a ona se pak utopila v řece, když prala prádlo.“
K. nechápal. Ale kumpáni vyprskli smíchy a začali ho přátelsky poplácávat po zádech.

„Tohle je Manuel,“ představoval João podsaditého fotříka v montérkách. Jeho zamračenou tvář zdobil skvostný mroží knír. „Ten to tady má na povel.“
Manuel napřáhl mozolnatou tlapu. Zpod jeho kníru se ozvalo přátelské „hrmpf“.
„Kamarádi mu říkají Porco, ale vy mu tak raději neříkejte,“ pokračoval João.
„Nemá to rád. To byste viděl ten tanec, ten by vás hnal.“
„A co tady budu vlastně dělat?“
João ukázal k polorozpadlé hřbitovní zdi.
„Vytrhávat břečťan ze spár. Uvolněné kameny pokládejte vedle na zem. Chlapci je pak budou vracet zpět, až připraví maltu.“
Náhle polír rázně tlesknul. Vydal hrdelní „hrmrmf“ a dali se do díla.

„Hmmm, vyšlapané stezky, říkáte?“ podrbal se João zamyšleně na bradě. „Co vlastně děláte za práci?“
„Většinou lektoruji v kurzech… občas překlady,“ začal vypočítávat K.
„To jsem si myslel,“ zablýsklo se černošskému domovníkovi v očích, „To mě nepřekvapuje. Vypadáte jako… ehm… myslitel.“
K. se skromně pousmál.
„Já jsem v životě dělal různou práci,“ pokračoval João, „Na Ostrově Květin jsem makal na banánový farmě. Umýval jsem nádobí v restauraci. Teď správce…“
K. jen uznale pokyvoval hlavou.
„To, co potřebujete, je dostat se na vzduch mezi lidi. Zkusit si, jaké to je pracovat rukama a méně o všem přemýšlet… Něco mě právě napadlo!“

„Boa noite, senhor.“ João soustředěně vystřihoval písmenka. „Jaký byl váš den?“
„Dobrý večer,“ odpověděl K. zamyšleně. „Zajel jsem si ke královskému paláci, do tropických zahrad…“
„Ano, ano. Sintra. Moc krásné místo. Tam bych chtěl vzít syna, až… až to bude možné.“
„Asi jsem už přišel na to, v čem je zakopaný pes.“
„O que?“ odložil João nůžky, „Vám umřel pes? Jak starý?“
„Ne,“ rozesmál se K., „To se tak u nás říká… Myslím, že už jsem na to přišel.“
Tázavě pozdvihnuté obočí.
„Čekal jsem, že se tady něco zásadně změní. V mém životě. Přitom pořád chodím jen po vyšlapaných stezkách.“

Tropické zahrady pod královským letním sídlem. Ve vzduchu voní orchideje. A v srdci té džungle pavilon. Měsíc africké kultury, hlásá reklamní poutač u vchodu.
K. v úžasu prochází mezi stovkami masek. Panoptikum bezokých obličejů, rozesmátých tváří a šklebících se démonů. Prázdné oči jako by vybízely ke hře.
„A víte, co je nejzajímavější?“ ozve se za ním prošedivělý pán s moudrýma očima.
„Oni si je nasazovali, aby dali průchod své povaze, aby byli sami sebou… A my? Nosíme své masky každý den. Když chceme být sami sebou, převlékneme se raději do kostýmu.“
K. se jen pousmál, ale děda už byl pryč.

„Tak ti nevim, Máňo,“ ozvalo se náhle za jeho zády. Mateřština, které už začal pomalu odvykat. Průvodce jen bezradně kroutil mapou jako kormidlem. K. vstal a došel ke zmatenému hloučku krajanů.
„Dobré odpoledne přeji,“ zazubil se.
„A kurňa, to sem se lekl,“ zahromoval podsaditý padesátník a mrsknul kšiltovkou o dlažbu.
„Kam se potřebujete dostat?“ užíval si K. jejich překvapení.
„K autobusu,“ hlesla dáma v příliš těsných legínách.
„Pojďte za mnou. Parkoviště autobusů je na konci Třídy Liberdade.“
„Ach…“ vydechli úlevou a obdivem.
Společně se vydali na cestu.
„Běž ho aspoň pozdravit, Jaruno,“ postrkovala mamina dceru kupředu, „Jinak se nikdy nevdáš.“

Poživačně se zakousl do křupavého košíčku z listového těsta, až cukr poprášil celý jeho obličej. Znovu vychutnával voňavé pasteis, křehké jako něžný vzdech víly.
Seděl na balkoně nad lanovkou. Užíval si snídani, kterou si jako každého rána přinesl z nedaleké pekárny.
Postarší tetka naproti, kterou si sám pro sebe pojmenoval Carmelita, právě natahovala šňůru na prádlo. Vesele mu zamávala. O patro níž si elegantně olizovala tlapku černá kočka.
A na opačné straně ulice právě začalo velké bourání. Sbíječky, štěkavé pokyny políra, kakofonie industriálního živlu.
Jen se usmál a oblízl si prsty poprášené skořicí. Rozhodl se, že tento den bude výjimečný.