Hodina duchů

João si je celé odpoledne dobíral. Především Manuela, který jen mručel, aniž by se z něj ozval artikulovaný shluk hlásek. A také mladého Zé, který jim míchal maltu.
„Měli bychom s tím pohnout, senhor,“ ozvalo se najednou z druhé strany zdi.
„Proč?“ vykoukl zaprášený K. přes hromadu kamení.
„Večer sem chodívá Bláznivá Roselina,“ tvářil se João tajemně.
„Kdo?“ divil se K. „O té jsem neslyšel.“
„Roselina…, “ pokračoval zcela vážně João „Ta, co její milý odplul za moře, a ona se pak utopila v řece, když prala prádlo.“
K. nechápal. Ale kumpáni vyprskli smíchy a začali ho přátelsky poplácávat po zádech.