Originální

"Započněme zasedání s jednacím číslem 4289-32, prosím, všichni vstaňte!" soudkyně se odmlčela. "Poškozený, Edmund Brouček Zlatíčko Drápal Novák, obviňuje Karla Nováka ze závažného provinění, které se týká fyzické a psychické újmy, dlouhodobého týrání a nedodržování osobního prostoru. Můžete se posadit."

Soudkyně vyzvala poškozeného k výpovědi.

"Jakou újmu vám obžalovaný způsobil?"

"Karel mě vždycky znenadání sebral, osahával mě po celém těle a trýznil mě v náručí, dokud jsem ho nepoškrábal. To ale nebylo nejhorší, držel mě o hladu!"

"To není pravda! Vždy jsi dostával..." vykřikl Karel.

"Obžalovaný, máte jediné právo: nevypovídat. Toto je kočičí proces, lidský hlas tu nemá žádnou hodnotu!"

Les ztratil svoje obvyklé ticho. Noc byla plná šelestu, pohybu, praskotu a míjení, obtěžkaná nervozitou a nestálostí. Kdesi pod povrchem cosi bujelo. Chaos předchází vzniku nového řádu. Mýtina pod skalou se plnila, hledaly se cesty. Když vyšel měsíc, noc rozkvetla barevnými korálky zvířecích očí. Oči divokých prasat svítily bojovnou rudou, liščí oči se leskly pronikavě zeleně, vlčí neklidnou žlutí, jelení snivou modrou. Dívali se po sobě a snažili se pochopit. Měli v sobě dostatek zvířecích instinktů, aby vycítili, že se něco blíží a hledali v očích druhých střípek poznání, náznak budoucnosti, rozuzlení, zda se mají připravit na pohromu nebo požehnání.

Pršelo. Jako by snad nikdy nemělo přestat. Za deště mám pocit, že čas neubíhá. Jako bych ho dostala navíc.

Samozřejmě to tak nebylo, ale to mi nikdy nebránilo se pořádně zasnít, protože kdy jindy než teď. 

Představovala jsem si, jak Maxon s Americou tancují v dešti. Protože to tak dělali vždycky. Byla to jejich tradice a byla dokonalá.

V jednu chvíli se to ale změnilo a už tam nestála America a Maxon, ale já. 

Zatočí mě a já se zasměju. Pak se zastavíme. Jsme blíž, než bych čekala.

Políbí mě.

Zní to dokonale. Jen škoda, že jsme mokří na kost.

"Hoď si kostkou," ozýval se od jeskynních stěn temný hlas Stínového krále. "A uvidíš, kam tě osud zavede... Ale ještě než tak učiníš, máš čím zaplatit?"

"Ano, můj pane, hleďte, má duše a mé srdce!"

"Výborně, to máš hod navíc, haha!"

Hlavní postava vzala do ruky kostku, pořádně ji protřepala a hodila. Padla trojka.

"Hmmm, tak trojka," Stínový král si nasadil brýle a hledal v pergamenu. "Na začátku budeš ošklivá žaba a pak se z tebe stane krásný princ. Pokud ti to nevyhovuje, můžeš hodit ještě jednou."

"Ještě jednou prosím."

Hodil jedničku.

"Budeš ve všem dokonalý, ale jasný červený tričko!"

Člověk se v absurdnu rodí, žije a umírá. Může to přijmou nebo se tomu vzpírat. Může najít smysl, nebo může zemřít.

Věříme, že každá věc má svou pravdu, a tak se ji snažíme postihnout, splétáme slova jak korále na šňůru, mluvíme tak květnatě, až nám nikdo nerozumí.

Žít znamená nechat žít absurdno, podívat se mu do očí a přikývnout.

Toužíme slovy vyjádřit svět tak, aby dával smysl, ale svět i jazyk nás pokaždé zklamává.

Žít znamená každý den se konfrontovat s vlastní nesrozumitelností.

Jazyk dává víc otázek než odpovědí.

Ta nejdůležitější otázka zůstává.

Stojí život za to, aby byl žit?

Soustředil jsem se na psaní dalšího e-mailu. Jestli to bude takhle pokračovat ještě chvíli, budu muset shánět aspoň nějakou brigádu. Už to bude měsíc, co nemám práci, a zatím to moc pozitivně nevypadá. Vždycky je to jen: „My se vám ozveme.“

V tu chvíli mi cinkne nový e-mail. Přesvědčuju se, že nejdřív dopíšu alespoň ten, co mám rozepsaný, ale nevydržím to a radši otevřu ten nově příchozí.

Chvíli jen tak civím na obrazovku a vstřebávám, co vidím, zatímco v jiné místnosti slyším nějaký dokument o kvetoucích korálech.

Už to tak bude, můj mozek si to jen nevymýšlí. Mám první nabídku!

Ani nevěděl jak, během kamarádského rozhovoru Anluan strážce jedním rychlým pohybem praštil, a už se v bezvědomí válel na zemi jako pytel brambor. Odtáhl ho a schoval za zástěnu z deky, kde měla stráž alespoň trochu soukromí.

Popadl klíče, které krátce nato zachrastily v zpuchřelém zámku, a houknul na ostatní.

„Je to pátá cela,“ zahlaholil.

Po chvilce hledání se otevřely i tyto dveře a za nimi stál v pozoru hubený muž v okovech, jehož naježený plnovous mu zakrýval skoro celý umazaný obličej. Mlčel.

„Možná ti pověděli, že máš právo nevypovídat, ale my ti rozvážeme jazyk,“ štěkl na něj nemilosrdně Anluan.

„Já jsem Anluan,“ podával žalářník ruku Fergusovi, načež se i Fergus představil.

„Neztrácejme zbytečně čas,“ vykročil Anluan dál do podzemí. „Budeme muset přes jedno stanoviště.“

Procházeli nekonečnými vlhkými chodbami, kde tu a tam kapala voda a tvořila bahnité louže. Překonali několik schodišť, která vedla stále hlouběji k dalším a dalším kobkám a celám.

Konečně narazili na další malou místnost se stráží. Pomalu nakoukli a uviděli, jak zavalitý hromotluk baští chléb se sýrem.

„Nech to na mě, on mně zná. Za tu dobu, co jsem tady, jsem už zapadl,“ špitl Anluan ženě ve fialovém.

Pak sebevědomě vykročil ke strážníkovi: „Zdravím, Michale!“

Mentor ležel na zemi, dramaticky lapal po dechu. "Pamatuj si... nikdy nevěř..." Zhroutil se. Ticho.

"To ne!" zvolal hrdina.

Mentor se náhle posadil. "...lidem s podezřele čistýma botama!" Mentor se zase zhroutil.

"Co tím chceš říct?" zaúpěl hrdina.

Další nádech mentora. "Neptej se..." Opět ticho.

"Co se to děje?" Hrdina byl zmatený.

"Židle proč sedí na tobě..." dramatická odmlka. "A hlavně nezapomeň..."

Hrdina už toho měl dost.

"Čaj si pamatuje, kolikrát jsi nebyl doma." Opět zavřel oči.

"Přísahám, že jestli se ještě jednou probereš a dáš mi další radu, vlastnoručně tě dodělám," ucedil hrdina.

Naštěstí tohle byla mentorova poslední slova.

Džob od čarodejky vyzeral podozrivo už úplne od začiatku.

Sprvu to vyzeralo jednoducho. Mali sme získať, akokoľvek.. hrnček. 

Od bývalého manžela.

Ktorý je čarodej.

No poteš...

Ale džob je raz džob. Pripravili sme plány. Zmapovali bezpečnostné opatrenia. Nakoniec sme sa tam jednoducho vlámali, spustili asi všetky pasce, vyviazli s niekoľkými hodne hlbokými ranami a víťazoslávne sme odovzdali dotyčný artefakt.

Ale nedalo nám to. Čo môže byť na jednom ošarpanom hrnčeku...

Odpoveď sme dostali čoskoro. Pred jej dom dorazil čarodej a mlel o tom, že ON o hlade nebude.

Ani jeden nevedel uvariť ani párky.

A on to bol hrnček samovar.