Giordano Bruno

Nepodařený pokus o nápodobu stylu Brunových dedikací, které jsou dlouhé, vtipné, nadnesené, se spoustou odkazů a zvláštním způsobem autobiografické.
V Anglii měl určité neshody s oxfordskými profesory, které si vyřídil jejich karikaturou v dialogu Večeře na popeleční středu, a takhle to dopadlo.
Jak to bylo s Tomášem Akvinským: jeho bratři nechtěli, aby byl mnichem, tak ho uvěznili a poslali k němu nějakou ženu, on ale popadl z krbu uhlík a vyhnal ji. Ve snu se mu pak zdálo, že mu andělé opásávají bedra na znamení trvalé cudnosti, viz např. tady https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bernardo_Daddi_-_The_Temptation_...
Bruno byl dříve také dominikán.

1) Sibylla kumská a Tarquinius Superbus; viz např. zde https://en.wikipedia.org/wiki/Sibylline_Books
(král byl zřejmě jinak mizera, ale je mi na něm sympatické, že taky neuměl smlouvat :)
2) opět Giordano Bruno.

Bruno se po svém útěku z kláštera krátce živil učením gramatiky a astronomie. Napsal toho opravdu hodně, včetně komedie Candelaio.
Druhá část popisuje obřad církevní klatby, tedy především zbavení kněžské funkce, který proběhl v únoru 1600 pravděpodobně v kostele u Minervy; "heretika" prý oblékli do církevního roucha a dali mu do rukou eucharistické insignie, aby mu je pak obřadně sebrali a roucho strhli; poté mu speciálně ustanovený biskup oholil hlavu, aby zanikly jakékoli zbytky tonzury, a odřezal kůži na rukou, které se dotkl olej svěcení. Jan Hus tím prý také prošel.
"Nullanus": Bruno byl z Noly u Neapole a přídomek "Nolanus" užíval jako literární jméno. V Klementinu je jedna jeho kniha, kterou věnoval Tychonovi Brahe. Ten s tím, co je v ní napsáno, zjevně nesouhlasil, hodně tedy po stranách škrtal a na poslední stranu napsal "Nullanus, nullus et nihil, convenjunt rebus nomina saepe suis", tedy "Nicák, nikdo a nic. Jak často souhlasí jména s věcmi, které označují." Viz zde, 3. strana odzadu:
https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002588142&printsec=frontcover#v=o...
Nevím, zda-li se to Brunovi doneslo, ale předpokládám, že ano.
Oprava, později: bylo to v Římě ne u Minervy, ale v san Agnese (ale název už nebudu měnit, ta dávná bohyně moudrosti mi přijde pro Brunovu cestu docela příznačná). Jeho proces (i ten Galileův) se ale konal v budově, která je s klášterem sopra Minerva ve stejném bloku domů (nyní Biblioteca Casanatese). A jeden z členů komise, kardinál Bellarmino (nyní svatý), je pohřben v kostele u sv. Ignáce v kapli asi 20 m vzdušnou čarou od tohoto místa ... toliko k topografii.

Na uhádnutí je to asi dost těžké, tak pro vysvětlení - je to Giordano Bruno. Četl prý tehdy sice "pravověrného" Jana Zlatoústého, ale s glosami Erasma Rotterdamského. "Sopra Minerva" ("nad Minervou") je dominikánský klášter v Římě, kde pobýval naposledy před svým útěkem (bylo mu 28, takže v klášteře vydržel relativně dlouho) a putováním po celé Evropě. Nikde jsem nenašla, zda-li se tato příhoda stala tam, nebo už předtím v Neapoli, ale
představuji si to tam. A byl exkomunikován, samozřejmě.
Ještě pozn.: "bůh žárlivý" je ten klasický křesťansko-židovský (viz Ex 20,5, bývá to překládáno umírněněji "žárlivě (milující)"
Upřesnění, později: stalo se to prý ještě v Neapoli (ale název už kvůli tomu nebudu měnit - k Minervě do Říma potom Bruno utekl)