Star Trek: TOS

Konečně.
Po všech problémech, zkouškách, probdělých nocích a šplhání po žebříčku hodností to konečně bylo tady. Oficiální list papíru, který oznamoval, že on, James Tiberius Kirk z Uprostřed Ničeho, Iowa, se stal kapitánem hvězdné lodi. Nová kajuta, nová hodnost, nový odznak, nová uniforma, celá krásně…

“Co to má být?”
Ústrojový důstojník ani nezvedl hlavu od obrazovky. “Velitelská uniforma.”
“Je zelená! Proč je zelená?”
“Ukázalo se, že původní barvivo je trochu toxické,” povzdechl si zásobovač: “Naneštěstí až potom, co se pár kapitánů zbláznilo a prohlásilo za císaře vesmíru.”
Přistrčil Kirkovy uniformu zpátky.
“Ale nebojte se. Na fotkách pořád vypadá jako zlatá.”

"Kapitáne, tento způsob trávení času je nelogický."

"Jde o pozemskou tradici, Spocku."

"Která nemá na vesmírné lodi opodstatnění." Spock s povytaženým obočím sledoval členy posádky pobíhající po jídelně, jak hledají ukrytá vejce.

Jen počkejte, až se dozvědí, že jsem je ve skutečnosti schoval na ošetřovně. McCoy z toho zešediví, uchechtl se Kirk.

"Co vás pobavilo, kapitáne?"

"Jenom to, že doktor McCoy s tebou zanedlouho bude souhlasit, že hon na vejce je bláznovství. Vy dva jste si tak podobní."

Spock mu věnoval vulkánsky vražedný pohled. Otevřel pusu, aby se ohradil. Kirk mu do ní vrazil čokoládové vejce.

"Kapitáne!"

"Šťastné Velikonoce, Spocku."

„Pozemský letci prej odjakživa mívali ocelový ptáky, ale hoši z Hvězdný Flotily… jo, ti tam mají přímo fotonový torpéda! Bez deaktivačních kódů!

Ostatně už v popisu práce mají odvážně se vydávat tam, kam se dosud nikdo nevydal... A že to berou zodpovědně, to potvrdí půlka ženských v kvadrantu!

Jimmy Kirk teda zatvrzele tvrdí, že důsledně dodržuje Základní směrnici… a podle mejch informací je to pravda. Ledaskdy ji prej dodrží i čtyřikrát za noc!

Však si taky uhnal škaredej pracovní úraz. Nedal si bacha… a než ho doktoři zvládli vykurýrovat, strávil měsíc ne s hrdinskejma fanfarama, ale s bubnem. V jináči!"

„Jste pro nás absolutní prioritou, pane velvyslanče,“ vykládal medově Kirk, „pan Spock už na vás-“
Dveře zasedačky zasyčely a Kirk zůstal omráčeně stát.

Vulkán tam sice byl, ale polozhrouceně seděl na stole. Bez trika. S lahví v ruce.
„Co sakra-“
„Omlouvám se, kapitáne,“ špitnul Scotty provinile. „Netušil jsem, jak blbě snáší sladovou-“
„Pane Spocku? Co k tomu řeknete?“ vyjel Kirk, vzteky rudý.
„Kví kví kvíčepu, najdu cestu třeba póóóslepu!“ zapěl první důstojník, říhnul si a rozesmál se. „Pan Scott mě naučil pozemskou-“
Kirk se beze slova otočil, popadnul velvyslance a zmizel.

Ze smlouvy sešlo.
A z popíjení na pracovišti taky.

Na to, že potlačoval emoce, Spock dokázal trucovat lépe než většina lidí.

Kirk to snášel tři dny, než vybuchl.

"Vzdávám to! Co ti přelítlo přes nos?"

"Netuším, o čem to mluvíte, kapitáne."

"Nelži. Co jsem provedl tentokrát?"

"Při našem posledním splynutí myslí jsem viděl vaše vzpomínky."

"A?"

Vražedný pohled. "Líbal jste zrcadlového Spocka."

"Spocku, to nebyly moje vzpomínky."

"Čí vzpomínky to byly?"

"Toho druhého Spocka. Ukázal mi, jaké to pro jeho Kirka bylo, když se milovali."

"Mohu se zeptat proč?"

Kirk pohladil Spocka po ruce. Spock zalapal po dechu.

"Abych věděl, jak se budeš cítit, až udělám... tohle."

"Jime... Oomph!"

The room was too hot, and too cold at the same time. The temperature of a fever, the sweating shivers. He was a doctor - he knew these things. No, he knew them because he was a science officer.

Wasn't he?

This body, lanky and hairy, was familiar. But shouldn't it be taller, the fingers longer? He had grown up so quickly, so abruptly, in the dry heat of a desert... no, in the damp humidity of hot summers with a cold mint julep.

Here, at least, was something he remembered, someone he remembered. Someone his mind could converge on.

"Jim."

„Dej na má slova Jime, na téhle civilizaci je něco strašně divného,“ řekl doktor McCoy a odložil dalekohled.
Kapitán Kirk zavrtěl hlavou. „Myslím, že jsi jen paranoidní jako obvykle, Kostro.“
„To si nemyslím. Kolik civilizací jsme navštívili? Stovky! A co dělali domorodci při vítání hostů?“
„Nevím, přinesli něco k jídlu nebo pití? Chléb se solí, místní pálenku, ovoce a zeleninu, někde uspořádali přímo žranici…“
„Aha!“ zvolal McCoy, „tak už začínáš chápat, kam mířím? Tady na uvítanou hostů drží půst!“
„To není přesné,“ vložila se do hovoru antropoložka. „Žranice bude, ale večer. Ty hosty právě naložili do marinády. Jsou to kanibalové…“

It was a wonderful ceremony. Probably. Spock moved among the wedding party, nodding politely in lieu of a smile. McCoy was standing by the bar, grinning from ear to ear. All, then, presumably, was well. Spock sidled up to him.

"Nothing like Southern hospitality." The doctor raised his glass. "Though I don't suppose you'd know, would you?"

"It is highly agreeable."

"Agreeable! Why, I'm as happy as a pig in mud!"

Spock raised an eyebrow. "An idiom, presumably."

"You presume damn right. Now, if you'll excuse me." McCoy moved to the dance floor.

Pigs. Dancing. Earth would forever elude him.

"You know..." Bones raised his cup towards the sky. For a moment just it hung there, swaying slightly. "They say... they say, on Vulcan, that the shape of your ears determine your soulmate."

Jim glanced up at him. How much of the bourboun had ended up in his coffee? There was a fair amount in Jim's cup, too. "What?"

"S'true!"

"How would you know?"

Bones pointed to his head. "Had him in here." His eyes widened. "I remember stuff. Honest truth."

Jim snorted, taking a drink. "I'm not Spock"

"Just saying," Bones looked up. "You and him got good ears."