DMD č. 12. pro 12. 4. 2023. Téma: Retenční schopnost sladu

Žaludek se hlasitě zahlásil o pozornost. Muž ve středních letech se rozhlédl, snad se mu podaří nepozorovaně z exkurze vytratit.
Neoznačené dveře ho dostaly do místnosti plné křivulí. Tam našel co hledal - hromádku nějakých kostek, snad tofu. Přišly mu příliš slané, tak do křivule natočil vodu z kohoutku a zapil.
Vtom se rozrazily dveře.
“Člověče, co tady děláte?” dovnitř vpadla dvojice mužů v pláštích.
“Sežral speciální dehydrovaný slad! Z jedné kostky až pět set litrů piva!”
“Snad se nic nestane, když to nesmíchá s vodou.”
Muž mlčky ukázal křivuli a v žaludku mu hrozivě zahřmělo. Dvojice se ukryla za stolem.

„Snad se neurazíte, když si na vaši počest dám zase whiskey,“ řekl Watson.
Holmes mu pokynul, ať si dělá, co chce, a mlčel.
Docela příjemné.
Aspoň chvíli.
„Holmesi, nemáte pro mě něco? Nějakou vzrušující záležitost, na jejímž základě mě opět seznámíte s tou šokující skutečností, že jsem oproti vám nevšímavý hlupák?“
Holmes pokrčil rameny a chopil se houslí.
Watson si povzdychl a napil se. Single malt přestávala na jeho fenomenologické cvičení stačit. Možná –
Otevřely se dveře.
„Watsone! Kde vězíte?“ tázal se Holmes, zatímco přízrak s houslemi se rozplynul.
Watson pohlédl na Holmese, na sklenici a znovu na Holmese – a omdlel.

„Chlapi, máme problém,“ oznámil Lister z pilotského křesla.
„Omyl, Listere,“ opravil ho vedle sedící Rimmer. „Ty máš problém. Já se s tím hrochobernardýnem neoženil.“
„Na to zapomeň,“ odmítl Lister kategoricky Rimmerův nevyslovený návrh. „Živýho mě nedostane!“
„To je chceš zase zkoušet setřást?“ pochyboval Rimmer. „Už měsíc se nás drží jako finanční úřad.“
„Obávám se, že bychom spíš vyhnali prase ze sladovny. Gelfové jsou proslulí neodbytností,“ dal mu Kryton za pravdu, ač nerad.
„Do kosmu! Přece musí bejt nějakej způsob, jak je odradit.“
„Viděla tě, když jste se brali, ne?“ ozval se Kocour. „Když ji neodradilo to, tak to už nic…“

„Nechceš do toho cukru také nějakou kávu?“ zeptala se Aneta pozorujíc muže svého manžela ládovat porcelánový šálek s kávou další a další kostkou cukru. Bývaly časy, kdy slazenou kávou pohrdal. Poslední měsíce ale jako by pro něj držela všechno nevyřčené.
„Je to tak hnusné, že mě to nutí k žití,“ zahučel a jediným lokem nevábnou tekutinu hodil do sebe. „Myslíš, že by to zabralo na Wilhelma?“
Aneta vyhlédla oknem do zahrady. Její manžel seděl na lavičce. Seděl na lavičce celé dny. Skoro nejedl. Skoro nespal. Tahali z něj oba každé slovo.
„Měli bychom zavolat doktora,“ řekl Alexandr. „On nám umírá.“

Jaroša našiel skloneného nad akýmsi chlapom. Zanedbaný zovňajšok a silný zápach alkoholu, ktorý z tuláka sálal, vzbudzoval v kapitánovi mierny odpor.
Po chvíli seržant odstúpil a podišiel k Steinovi s nečitateľným výrazom na tvári.
„Seržant?“ Stein sa zhlboka nadýchol. „O čo išlo?“
„Kapitán... ako som skúmal miesto únosu, narazil som na toho žobráka. Razilo z neho pivo, ale keď som ho prebral, bol zhovorčivý.“
„Neplietol sa mu jazyk?“
„Trocha. Ale z jeho slov som pochytil, že bol svedkom únosu. Videl, ako slečnu Margitu nesú smerom k Menhardskej bráne.“
Stein sa zachmúril. „Veríte slovám opilca? Pivo otupuje.“
„Kapitán... iné stopy nemáme.“

Fey pomalu začínalo docházet, co zrovna viděla. Vykroutila se z rozhovoru s otcem a nenápadně zmizela za roh. Sedla si do kouta a vypadla zpět do reality.
Probudila se v ledové vaně. Odpojila kabel z portu na zadní straně hlavy. Rozhlédla se kolem. Na stole stálo pivo od včera. Natáhla se pro něj a kopla jej do sebe.
Věděla, že by měla vylézt ven. Její tělo rychle chladlo na normální teplotu a podchladit se dá během minuty.
V ruce žmoulala plechovku. Potřebovala by jich ještě tak dvacet. Tak silné pivo, aby pohltilo události posledních minut, ani nedělaj. A tvrdej neměla.

Etiopanka.
Zvolil si ji jako svoji manželku na stáří.
Kdoví odkud se vzala.
Jeho sestře byla takovým trnem v oku, že kvůli nenávisti k ní podlehla odsouzení.
Ta, která rozděluje svým názorem, bude navždy odříznuta od 'svého' lidu.
Jedna Moabka.
Dvě Kenaanky.
Neměly co v tom národě dělat.
Čistota etnika měla být ochranou.
Ve skutečnosti ale nešlo o krev nebo kůži.
Vůbec nezáleželo na tom, co měly v kolonce "národnost".
To důležité bylo, že se přimkly k víře a kultu.
Sladily se s morálními a duchovními hodnotami - a bylo jim to počítáno za spravedlnost.
Zůstanou jako pramatky v paměti vyvolených.

Vlaková koľaj za pár hodín zmizla. Ale k Filipovi sa dostalo niekoľko ďalších hlásení z okolia. Vždy šlo o koľaje, niekedy zle postavené, občas uvoľnené, že ich šlo odkopnúť. Niektoré sa chveli, akoby sa z diaľky blížil vlak..
Filip potreboval informácie. Viac informácií. A pivo. Veľa piva. Túto techniku nazýval "retenčná schopnosť sladu". Čím viac tieklo pivo, tým viac prúdili potvrdené aj nepotvrdené informácie, smery a protismery, ktoré by mohol sledovať. S pokerovou tvárou načúval so sklenicou penivej tmavej limonády konšpiračným teóriám.
Viedla teória o pomste Imaí za znesvätenie hory. Jeden cestujúcich mal predsa zvláštny prízvuk. A tetovanie ako Imaí...

Mrakoplaš uz sest hodin stal, prihlizel a nevedel, co presne delat ani jak to tem lidem rict. Byli jak sileni. Na prvni pohled se vse jevilo jako normalni prubeh slavnosti. Na ulici byly vynesene stoly a zidle. Hostinsky od Prokopnuteho bubnu nechal prinest uplne vsechny sklenice. Kolik Atsepicnu rozdaval zdarma (!) pirohy.
Bylo to tedy jasne jak facka. Vsechny ocarovalo to naklicene obili, ktere se zacalo pridavat do piva. Kazdy, kdo ochutnal novy napoj, zustal sedet jako uhranuty se zvlastnim skelnym pohledem a prihybal si vic a vic ze dzbanku. A nikdo NECHODIL CURAT! To nemohlo byt zdrave.
Mrakoplas tusil problemy.