Pohádky pro Viktorku

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Soumrak soumarů.
"Hlom do Blestu," napodobila holčička kapitána Haddocka, "jestli ty nejsi stlašidlo, tak já jsem plažská plažma! To je stšíblná lyba, víš, z japonských pohádek!"
"Kéž bych byl strašidlo," vzdychl host, "ale to by ses mě bála. Jsem tmavý, hodně pracovitý a pořád cestuji. Kdo jsem, to nevím."
"Ty neznáš svoje jméno? A co když zabloudíš?"
"Znám. Soumrak soumarů. Líbí se ti?"
"Nelíbí. Z mlaků plší a to dluhý slovo vůbec neznám. Budu ti žíkat Malek."
"A kdo je Malek?"
"Můj nový kamalád."
A tak se Viktorka a Soumrak soumarů spřátelily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Jasně znějící rozkaz.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, nevítaná návštěvo," pozdravila holčička, "kdo jsi?"
"Jasně znějící rozkaz," nenechal se rozhodit Jasně znějící, "a ty to moc dobře víš!"
"Jsem nějaká lozespalá a špatně lozumím," nedala se Viktorka, "kdože, cože?"
"Nebudu se představovat dvakrát!" zvýšil hlas Jasně.
"My nebudeme kamaládi," pochopila holčička, "já jsem plincezna, tatínek to žíká!"
"Mě nikdo nemá rád..." vzlykl nečekaně nezněle dosud znějící.
"Počkej," pohladila ho princezna, "když mi nebudeš lézt do uší, ale budeš vycházet z pusy, můžeme to zkusit."
A tak se Viktorka a Jasně znějící rozkaz skamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zdivočelý Mullet.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravil.
"Ahoj, divnosti," pozdravila holčička, "ty jsi stlašidlo?"
"Ne! Jenom nevolej tátu, aby mě kopl do zadku!"
"Tak co seš?"
"Zdivočelý Mullet! Normálně jsem vepředu přerostlý skin a vzadu hipík, ale jak jsem zdivočel, je všechno jinak!"
"Já ti nelozumím. Vypadáš pšíšelně."
"A proto jsem smutný. Nikomu se nelíbím."
"A nechceš učesat? Tšeba to pomůže."
Viktorka Zdivočelého Mulleta učesala, ale nepomohlo to.
"Pomohlo to?" zeptal se Zdivočelý Mullet.
"Nepomohlo," odpověděla Viktorka, "ale dobše se češeš, protože nekňouláš. Budu tvou kadežnicí!"
A tak se Viktorka a Zdivočelý Mullet skamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Duben, ještě tam budem.
"Ahoj, Dubne, ještě tam buďme," pozdravila holčička. "Co ty tady?"
"Ahoj, Viktorko," pozdravil Duben, ještě tam budem, "nesu jaro."
"To je doblý nápad," řekla Viktorka, "já mám jalo láda! Do lednice se vlací nanuky!"
"Já taky," řekl Duben, ještě tam budem, "ale musím se prát se zimou. Drží se mě jak klíště a dýchá mi studeně za krk!"
"Já mám na klk lůžovou šálu, jestli chceš, tak ti ji půjčím."
"A nebudeš ji sama potřebovat?"
"Lůžovou nemám láda!"
A tak se Viktorka a Duben, ještě tam budem skamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla akta banánového háje.
„Ahoj, Viktorko,“ řekla.
„Ahoj,“ řekla Viktorka, „vy jste kdo?“
„Akta banánového háje!“
„Banány já nelada,“ ušklíbla se holčička.
„My taky nejsme banány,“ odvětila akta, „ale akta o jejich hájích.“
„Tomu nelozumím,“ zamračila se Viktorka.
„My taky ne,“ zamračila se akta. „Proto jsme přišla za tebou. Jsme smutná a bezradná!“
„Nebuďte smutná a bezladná!“ pohladila je Viktorka, „Když něčemu nelozumím, hlavu si s tím nedělám! Nesnáším vysvětlování.“
„To je výborná rada! Nebudeme si se svou existencí dělat hlavu! Děkujeme ti, kamarádko!“
A tak se Viktorka a akta banánového háje spřátelily.