Pohádky pro Viktorku

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla tma.
"Ahoj, tatínku," pozdravila holčička v ložnici rodičů, "u postýlky je čelná můla!"
"Ahoj, Viktorko," pozdravil tatínek, "lehni si ke mně a ještě budeme spát..."
"To známe," pravila maminka a šla si lehnout na matraci do obýváku.
"Tatínku, až budeš zas malý..."
"Toho už se nedožiju!"
"A ploč? Vždyť se mnou je jak v nebi, kam bys pospíchal!"
"Je, miláčku, ale já už jsem starý dědek!"
"Máma žíká, že nejsi!"
"Protože je stejně stará! Ale je hrozně mladá!"
"Tak vidíš! Až budeš zase malý..."
"Tak co?!"
"Budu ti lozkazovat!"
"Žádná změna, holčičko!"

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zázrak Moderní Techniky.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Zázlaku," pozdravila holčička, "jsem zvědavá, čím mě oslníš!"
"Neboj se," pravil sebevědomě host, "já totiž imituji létání! Se mnou se můžeš podívat na pyramidy, Kilimandžáro, Čínskou zeď nebo Niagarské vodopády, a když si připlatíš, i na Měsíc tě dopravím!"
"Za pšíplatek?" zvedne obočí Viktorka, "Můj kamalád létající kobelec mě vozí zadalmo!"
"Určitě nemá," zarazí se Zázrak, "tak vysoké HD rozlišení!"
"Nevím, my nelozlišujeme, ale díváme se! A on není oplavdový, víš?"
"Tak vidíš!"
"Ty taky ne."
A tak se Viktorka a Zázrak Moderní Techniky neskamarádily.

Jednom se Viktorka probudila a v pokoji byl Brepta.
"Hojvik," pozdravil.
"Ahoj, Blepto," pozdravila Viktorka. "Nehlaj si na Jáchyma a mluv zžetelně! Co tě sem pšivádí?"
"Jsi prý hodně přátelská! Už tu za tebou byly banánoháje, dubenbudem, zdimu´et, jasněroz, sousoumaři, jakovejvej, jednohrd, antiprove, stamisky, čekaop a pasi a..."
"Pomaleji, Blepto," přerušila jej holčička, "život není závod!"
"A skoro s každým ses skamarádila! Já jsem bezvakuk, všechno´mím, jesmnou srandypec..."
"Blepto, Blepto, víš, v čem je ploblém? Že u nás doma je mluvení už tak dost! Vždyť já musím kšičet, abych se dostala ke slovu!"
A tak se Viktorka a Brepta neskamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Patová situace.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Patová situace," pozdravila holčička, "vypadáš ustalaně. Ploč?"
"Lidé rádi vyhrávají, a proto se mě bojí!"
"Já stlašně nesnáším plohlávání! Nebudeme kamaládky!"
"Se mnou úplně neprohraješ... Představ si bílého nanuka vlevo, hnědého vpravo, jak si jeden vezmeš, druhý zmizí!"
"Vzala bych si bílého!"
"A kdyby oba bílé?"
"Zavolala bych tátu!"
"Ani ten by neuměl pomoci..."
"Počkej, můžeme to vyzkoušet?"
Patová situace vykouzlí dva nanuky, Viktorka jde bez rozmýšlení pro jeden z nich. Druhý zmizí.
"Lepší jeden nanuk než žádný!"
A tak se Viktorka a Patová situace skamarádily.

Táto, to byl výlet, úplná túla! Nejdžív jsme se s létajícím kobelcem podívali na sevelní pól, tam ti byla zima, bll!, pak do Afliky, stlašný vedlo, uf, ale viděla jsem pylamidu, jak si na ni sedl Bobík! A tu můj kamalád povídá, kam to bude, madam?, to myslel mě!, a já, na Měsíc, jako Tintin! Pžedstav si, nenašli jsme žádné stopy, jen nějakou vlajku s hvězdičkami, tam není co jiného kleslit, plostě nuda! A to už se mi stýskalo, zatvážila jsem se pšísně a velím:
"Foflem domů, už se těším, jak se bude tatínek tvážit, až mu to budu vyplávět!"

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Čekatel Optimista.
"Ahoj, zářná královno," zvolal, "nechceš mě jmenovat svým komořím?"
"Nejsem klálovna," zarazila se Viktorka, "to je máma. Já jsem plincezna!"
"A ctěná paní maminka je kde?" dál šveholil host.
"Aha, tys nepšišel za mnou," rychle se zorientovala holčička, jak jen děti umí, "ale za někým, kdo má lád pochlebování! Táta na na tebe nemá čas!"
"Stačí mi jenom malilinká chvilička!"
"Jako tatínkův komoží ti žíkám, že možná když mi budeš sloužit..."
"Ó jistěže, vidím to nadmíru růžově!"
"Já jsem ale diktátolka, pane."
A tak se Viktorka a Čekatel Optimista neskamarádili.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly staré mistryně.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, babičky," pozdravila holčička, "co vy tady?"
"Já jsem Šeherezáda," odpověděla první, "umím vyprávět příběhy! Dlouhé, poučné a bez obrázků, tak dnes nikoho nezajímají!"
"A pohádky taky?"
"Taky!"
"Belu! A co ty?"
"Já jsem Pýthia! Věštím, ale vidím to dost bledě a nadto mluvím v hádankách... Mě už vůbec nikdo neposlouchá!"
"A znáš stalá slovíčka? Tšeba taškáž, mošna nebo palankýn?"
"Jémináčku, spousty spoust!"
"Táta žíká, že s každým se mi otevžou v hlavě dvížka!"
"Otevřu ti jich třeba kopu!"
A tak se Viktorka a staré mistryně skamarádily.

A tak se Viktorka s nikým skamarádila.
"Ne, plincezna!"
"Asi myslíš kompletář! Ty jsi poděs, holka!"
"Já se vždycky modlím s někým! A děti, když se modlí kompostáž, tak jsou taky spolu!"
"Je to blízko."
"To jako modlí?"
"Se mnou se dobře medituje!"
"S tebou bude asi pěkná nuda, když neumíš ani pozdlavit!"
"Nikdo," pípl host.
"Je tu někdo?" zeptala se holčička.
"Ahoj, Viktorko," nepozdravil.
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl nikdo.

"To je divná pohádka, táto!"
"Víš, Viktorko, když máš nějakou koncepci, je dobré ji občas oživit anti-koncepcí!"
"A k čemu je to doblý?!"
"Třeba... pro veverku!"

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Jednodenní Hrdina.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, ty," pozdravila holčička, "co umíš?"
"Právě že nic," sklesle řekl host.
"Ani kleslit?"
"Jen čmáranice."
"A létající kobelec máš?"
"Ani náhodou."
"Doblé sldce taky ne?"
"Spíš mrzuté."
"Takže jsi lakomý!"
"To snad ani ne."
"Vidíš! Můžeš se se mnou o něco lozdělit!"
"Já nic nemám!"
"Ty seš blambolák. A pohádky neumíš?"
"Jenom tu, tu... Vlastně žádnou."
"Tak mě můžeš česat! Ale jemně, jako táta, odbolník!"
"A proč bych to dělal?"
"Chceš snad být hldina, ne? Nějak začít musíš!"
A tak se Viktorka a Jednodenní Hrdina spřátelili.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji bylo Jako Vejce Vejci.
"Ahoj, Viktorko," pozdravilo.
"Ahoj," řekla holčička stísněně, "ty seš já?"
"Když si mě natočíš," vysvětloval host, "jsem okno, palanda nebo knihovna. Jen když se mi díváš z očí do očí, jsem ty."
"Já chci být jedna!" rozhodla Viktorka.
"Ale beze mě nevidíš, jak jsi hezká!"
"Já to vím, žíká to táta! Ale nesmím to o sobě žíkat sama, abych nebyla pyšná. Když není táta doma, tak to občas zašeptám."
"Můžeš to šeptat mě do ucha!"
"Ale ne aby ses na mě mlačilo!"
A tak se Viktorka a zrcadlo skamarádily.