Zápisky o válkách hřbitovních

Mokří, a. s., se vylévali z břehů, až říční žraloci a suchozemští tygři usoudili, že přes kopy žvanců smetaných při povodni ze stolu nutno zasáhnout. Závist jest prsatou nabíječkou činu, ale teprve strach postaví do latě i dosavadní měkkýše.
Monopol krásná věc, ba i prachy si za něj koupíš, ale musíš být jeho subjektem.
Jednotná fronta svobody trhu a zisků pozvedla hlas ku povinným plazmovým obrazovkám na nezvirtuálněných náhrobcích, pokud o ně pozůstalí požádají. Mokré zájmy zchladí Blažej Neposta, držitel licencí jedině použitelných produktů.
„Máme se bát?“ ptal se Treska Ohaře.
„Když můžeš, tak musíš. Nakonec je bude chtít každý.“

Druhá válka hřbitovní začala, aniž by ta první skončila. V e-prostoru se to mydlilo jedna soap opera, ale obě válčící strany poněkud zneklidněny lhostejnou neangažovaností těch, kdo měli zakoupené hroby na uchráněných, církvemi nebo místními patrioty privatizovaných hřbitovech. Pomohla poptávka, jak již zmíněno: argumentu teta, syn nebo snacha mají nové boty a já – jenom proto, že jsem z této díry ještě nevypadl/a! – mám poslouchat jehojí povýšené řečičky? nebylo lze odporovat. Situaci majitelů zachovaných míst posledního odpočinku ostatně neusnadnil ani konečně schválený zákon o právu na digitální hrob, jako obvykle ušitý tak horkou jehlou, že pln děr, nesplnitelných příslibů a nároků.

Sto roků v hrobě hnil, mlčel jsem,
sto roků žrali mě červi,
za sto let v rameni bezmasém
kosti se prstí staly.

Prach jsi a v zemi se navrátíš,
pamatuj, faráři křtili nás,
neřekli, sotva švec vyslovíš,
v rovu jsi, nad sebou hlínu máš.

Třicet let v Ostravě makal jsem,
bídu třel s nouzí a dřinou,
divíš se, rychle byl zapomněn,
řekni mi, čí je to vinou?

Sto roků na Horách Marie
lížu si rány a lebedím,
klídek mám, nikdo mě nebije,
málokdy zavržou sousedi.

Kmen jsi vzal, kořen nech,
vnuku ty žravý baronů,
já měl pech,
ty otrokem mamonu.

Smrtelné oběti První války hřbitovní pro její e-charakter obtížně podchytitelné, nepočítáme-li pacifistu Jana Lapacha, který se na protest proti úpadku mravů upálil, bohužel pár minut po zveřejnění katastrofického varování předního světového něcologa, že na obzoru, tentokrát kubánském, nová epidemie (zpráva později decementována), tudíž sebevražedný čin zcela zapadl, a mediálně trochu ošetřenějšího faráře Josefa Fartoura, zahájivšího hladovku proti vybagrování hřbitova v severočeském Hrobu: vycepován posty skonal v přímém přenosu až po čtyřiceti dnech. Údaj o nápadném nárůstu infarktů u majitelů verifikovaných e-Náhrobků ze statistických zpráv ministerstva zdravotnictví, epidemií a hygieny na příkaz shora vypuštěn s poněkud krkolomným odvoláním na ochranu soukromí.

Neválčí-li se dlouho, zapomene se, jaká to hrůza.
Pychne-li rozum, stává se svěrací kazajkou: tlačí jak kamínek v botě, vytřepat i s nohou!
Ergo, usoudil Samuel Ohař, soudě z deníků inteligentní, byť poněkud technokratický mileniál, ježto válku už nepamatují jen ti nejstarší a racionalita jak lítá dračice, netřeba se zneklidňovat hlasy odpůrců e-Hrobů.
Apokalyptická ultimáta papeženců i husitů, pozdní vzpamatování se zlopověstných památkářů i zuřivý řev slušnou společností zapovězených muzikantů nehodno vrásek, ba dláždí cestu úspěchu. Nadechne-li se emoce našince či staromilské stáří, zdvořile zdušena: nemáš patent a nechť mladí rebudují svět!
Bít se třeba na šachovnici vykolíkované Mokrými zájmy.

Plán rýžování obou válčících a potenciálně zlatonosných řek První války hřbitovní narazil na nečekaný brod v okamžiku, kdy se Ohař dobral donátora a skutečného pasáka Záhrobního komanda pravdy. Radim Sýkora žádným divokým ideologem (natožpak pravdomilem), nýbrž politickým podnikatelem: tahaných nitek se nehodlal vzdát, investiční argumentaci přístupen.
„Chápu, že s každým naším útokem stoupají akcie pojištění e-Náhrobku,“ zorientoval se, „ale co z toho budu mít já?“
„Pole působnosti ZAKOMPRA můžete rozšířit a verifikovat nejen selfsívíčka celebritek a šmejdů, ale zinkasovat i pastičky na šedé myšky!“
„Kdo by stál o výjeb nicek?“
„Vždycky se najde zhrzená milenka, odložené dítě nebo ukřivděný vyděděnec.“

První klientela e-Hrobů sestávala z novozbohatlíků, do jejichž mozkoven snesena kukaččí vejce (neboli nakukáno jim), že vymazlané posmrtné selfsívíčko signifikantním příznakem (pleonasmus!) společenské prestiže, a mrtvých schránek hasnoucích hvězdiček a komet, které se v posledním vzepření pádu do Léthé upnuly na záři srdceryvného příběhu, skandálu nebo provokace. Možná neoplývali rozumem, ale podezíravější podváděné manželky, grešle držící jak Moliérův lakomec. Proč u všech mých krvavých ambicí primitivní sebevražednost motýlích křídel, chránící e-Náhrobky před zásahy zvnějšku, násobně dražší než dříve?!
Protože výjimka. Autorizovaná úprava.
Nepotřebuji ji! Nenechám se napálit!
„A jak předem určíte rok úmrtí?“ ptal se Ohař, svíraje delší konec provazu.

Ing. Záboj Treska, jediný akcionář Mokrých, byl ze staré žraločí školy, která své nevěsty spíše polykala, než aby jim pěkně zpívala.
„Lovím-li ženicha, vím, co je respekt!, buď ho přitlačím ke zdi, nebo rovnou rozdrtím!“ pravil, „Ale proč ukazovat své slabé místo, ten váš autorizovaný zásah do e-Náhrobku?“
„Svým způsobem si budeme brát sami sebe,“ odvětil Ohař, „blázny ze Záhrobního komanda pravdy popasou naše dcery. Hřbitovní šarvátka odkryla potenciál odporu k drzým čelům i hrůzy ze šprochů, na nichž pravdy jen ždibec. Každá pořádná emoce voní maňásky, co si budeme povídat.“
„Čímže?“
„Po vašem asi chechtáky!“
Záboj se upřímně rozesmál.

Atak na pražského filantropa a kmotra odkryl v plné nahotě zastaralost bezpečnostních systémů e-Náhrobků, kterýžto necudný akt otřásl akciemi CGI AppliedAnimation. Záchranné lano hodili okamžitě Mokří, a. s., držitelé licence na tzv. motýlí křídla, mechanismu spouštějícího sebedestrukci chráněného produktu, je-li do něj neautorizovaně zasahováno, nikoli však z nezištné lásky k tonoucímu: než vylovili, sjednali spolknutí.
Bezprostřední nebezpečí nezájmu o e-Epitafy, které by inkviziční bojůvky snadno proměňovaly v e-Autodafé, sice zažehnáno, nikoli však propukající První válka hřbitovní: JUDr. Samuel Ohař svým novým Mokrým šéfům srozumitelně sesumarizoval, že při efektivním rozprostření svého portfolia do vzájemně zdánlivě konkurujících firem na ni nemohou tratit.

Vážené ústředí Zakompra!
Velmi si vážím Vaší záslužné práce na poli verifikace selfCV papalášů, korupčníků a sexuálních predátorů. Chtěl bych Vám tímto nabídnout své služby.
Myslím, že odhalování nekalostí mám v krvi. Dědeček pracoval na odboru prověrky korespondence VI. správy Sboru národní bezpečnosti, vytáhl to až na staršího referenta specialistu. Já sám jsem ve třetí třídě ZŠ odkryl velké tahákové spiknutí svých spolužáků. Prověřovat cizí údaje mě baví. Jsem flexibilní, rychle bych se zaučil.
Umím dobře číst a jsem gramotný.
Můj zdravotní stav je bezvadný.
Zásadám konspirace rozumím, nepodepisuji se a psaní posílám po spolehlivém kurýrovi.
Čest pravdě!
Váš Pravdomil