DMD č. 16. pro 16. 4. 2021. Téma: Motýlí křídla

Derek se opíral o stůl. „Vraždy nemají sexuální motiv. Pachatel se ale ani nevztahuje k jedné konkrétní osobě. A oběti nejsou náhodné. Svá nutkání vybíjí na lidech, které zná.”
Reid na něj navázal: „Čistě teoreticky: pachatel za sebou má traumatické zkušenosti a stačí malý impuls, aby namířil svou brutalitu proti lidem ve svém okolí, kteří mu nějak ublížili, třeba nepatrně. Stačí hádka v práci a skončí to masakrem.”
„To zní jako efekt motýlích křídel,” usmála se Garcia z monitoru.
„Dalo by se to tak říct.”
„Musíme to zkusit. Kočinko, sestav nám kontakty Kellyho, Mortonové a Dawsonové. Třeba se někde protnou.”

"Butterfvy kisses! Flappin' indý év! Maviposa besos! Aaaa čevvený motývek! A ovanvý motývek! A zelený motývek! Flappin' indý év!"
Oblíbená knížka na dobrou noc má motýlky mnoha barev a třech jazyků.
"Motývek! Avoj, motývek!"
Mává nadšeně na okno, za kterým je tma, rušená šedivou šmouhou poskakující po tabulkách. Neví, že můra není motýl.
"Dobvou noc, motývek! Dobvou noc, táta! Smůč táta!"
Nechá se zabalit do spacího pytle.
Při všem, co jsem udělal špatně jsem asi něco udělal dobře, protože jsem si zasloužil její lásku, a motýlí polibky na dobrou noc. Ta písniška v mém srdci čekala na adresáta dvanáct let.

Mávne motýl křídly, a nám to přijde jako nic. Nemá to na nás žádný vliv. Můžeme se jen těšit, že proletěl kolem a svojí krásnou nám rozjasnil den.

Pro motýla však mávnutí křídly může znamenat daleko více. Je to ten rozdíl mezi koncem letu a pokračováním v cestě, v extrémním případě i rozdíl mezi smrtí a životem.

A co se stane, když těmi křídly mávne a doletí až tam, kam ho jeho smysly vedou?
A co se stane, když se mu tam nepodaří doletět?

Říká se, že pouhá změna mávnutí motýlích křídel v dávné minulosti, a vše mohlo být jiné.

V létě se někdy zatoulali do místnosti. Třepotali se pak na okně, zoufale pleskali pestrobarevnými křídly o sklo. ,,Mami! Pojď ho zachránit!" Holčička běží na zahradu, aby přivedla pomoc. ,,Tak ho chyť sama, vždyť to nic není," ukazuje jí maminka a opatrně sevře motýla v dlaních. ,,Jen ho nesmíš zmáčknout, abys mu nepolámala křídla. Má je křehký. Pak už by nemohl lítat."

Otevírá dlaně a motýl letí k nebi.

......................

Kůň kluše dokola, leskne se potem. Jezdec svírá otěže, klouby zbělalé.
Dívka za ohradou nevydrží. ,,Musíš mu trošku povolit! Jemnější ruka!" ,,Vždyť mám povoleno!" ,,Nemáš." ,,Jak, povolit?"

,,Držel jsi někdy motýla?"

The mandalas and the visualisations, the gardens and the clothes... everything around was colourful and intricate. And delicate and unique.
Just like people.
Maybe not at first glance, but definitely when you looked closer.
It wasn't just fingerprints that were distinctive, it was so much more.
The combination of emotions, abilities, motivations, magic... all woven into a beautiful pattern, a tapestry. Similar thought they might have been, each one was individual, each one was different.
Like snowflakes. Like leaves. Like whale flukes. Like butterfly wings.
It took so little to destroy one forever... and it was impossible to replace them.

V práci při ladění mých velmi neoblíbených PID regulátorů se často setkávám se zvláštním jevem. Vytvořím systém, který je ve statickém stavu zdánlivě stabilní, ale i sebemenší změna ho dokáže rozhodit tak, že dochází ke katastrofám.

Při každém z výbuchů mých nebezpečných experimentů si vzpomenu na efekt motýlích křídel, kdy mávnutí křídel motýla může na druhém konci světa vyvolat hurikán.

Své jméno si zasloužil díky Edwardu Lorenzovi, který byl matematik a meteorolog zároveň. Ten se motýlí efekt snažil matematicky popsat na základě teorie chaosu. Vznikl tedy Lorenzův trojdimenzionální deterministický dynamický systém, popsaný diferenciálními rovnicemi, jehož vykreslený graf připomíná motýlí křídla.

„Merci,“ odvážil se říct, když se svižným krokem dostali o tři ulice dále. Do bezpečí!
Antoine se na něj usmál. „Mluvíte francouzsky?“
„Měl jsem francouzskou chůvu,“ odvětil už jazykem, který mu netrhal uši. „Víte ale, že merci umí každý druhý?“
„To vy ale nejste.“
Konstantin cítil, jak mu červenají tváře. Polkl. Na tohle nebyl zvyklý. Pozornost mužů mu byla vždy jaksi ulepená, špatná, hnusná.
Antoine s pobavením sledoval rozpaky, které způsobil. Pan Volkonskij byl dokonale roztomilý. No to snad... „Nehýbejte se!“
Strnul, jako když střelí. Monsieur Roche se přiblížil těsně k němu. Nedýchal.
„Máte na rameni motýla. Vanessa atalanta. Vulkán.“

“Den třicátý osmý. Pokus se opět nezdařil.”
Muž u psacího dopsal větu a namočil brk do kalamáře.
“Motýlí křídla jsou bohužel dalším z řady neúspěchů. Přestože si mi podařilo odchytit dostatečné množství exemplářů, jejich upevnění ke konstrukci křídel se ukázalo býti náročným. Testovací let selhal na plné čáře. Podařilo se mi sice vzlétnout, ale kontrola ve vzduchu byla téměř nemožná. Křídla si dělala co chtěla, několikrát zakroužila nad vesnicí a potom neomylně zamířila směrem k největší květinové zahradě v okolí.”
Muž se chvíli koukal z okna na vzdálený stín kroužící na obloze.
“Možná kdybych ke křídlům přivázal půl tuctu krahujců…”

„Tak, a tady máme průřez hřbetní míchou. Můžeme tam zase vidět bílou hmotu, kterou tvoří vlákna, a šedou hmotu tvořenou těly neuronů. Na rozdíl od koncového mozku je šedá hmota hřbetní míchy uprostřed a bílá na povrchu. Tvar šedé hmoty se dá popsat různými způsoby. Když si někdo u letní zkoušky vytáhne otázku na míchu, velmi rádi se s ostatními zkoušejícími sázíme, který popis asi použije. Poetické a romantické duše popisují šedou hmotu míšní jako tvar motýlích křídel. Pragmatičtějsí studenti nám naopak řeknou, že má tvar písmene H. Obě varianty jsou samozřejmě správně a je jen na vás, kterou použijete.”

Autobusem sjedou na Podhoří a dáma s kloboukem hned zamíří ke stánku.
„Jdeme na zmlzlinu? Babí, že jo, plosím,“ vycítí Julinka okamžitě příležitost.
„Zmrzlinu? V tomhle počasí? Jdeme zpovídat svědky!“

Když o pár minut později odchází, nejsou sice o moc moudřejší, ale holčička vítězoslavně svírá kornoutek.
„Bolůvkovou mám nejladši, tahleta má úplně stejnou balvu jako křídla toho motýlka, co jsem ho včela kleslila,“ vypráví Julinka a babička poslušně přikyvuje. Mezitím v dlaních obrací vrácenou minci. Panna, orel. Doprava, doleva.
„Kam vyrazíme dál, Juli?“
„Lodičkou!“
Žena přikývne, vlastně proč ne? Někde začít musí... a ona měla pro přívozy vždycky trochu slabost.