Hore zdar (originální fandom)

Lehce oddechuješ, jen natolik, abys nenarušila okolní ticho a nedotkla se plujících mračen. Nad údolím se větrem nechává nést pták, asi kavče, na tu dálku to nepoznáš, pod tebou závratná výška a rozkvetlá stráň, na protějších vrcholcích se třpytí zbytky sněhu. Někdo úplně neznámý se s tebou podělí o svačinu, na oplátku lok z placatky. Svět je tady a teď a ty jsi nejmenší a nejbezvýznamnější tvor na planetě, a přesto máš hlavu v oblacích a je to tak strašně správně.
Pomalu se trousí ostatní. Nikdo neplácne žádnou nemístnou hloupost. Jen mlčky usedají vedle tebe a cítí to úplně stejně.

TROLÍKY na horách bere každý smrtelně vážně. Málokdo neobětuje půlminutu, aby drobnému kamennému bůžku věnoval kamínek navíc. Zkušenější horal pro jistotu přidá po kamínku za každého člena výpravy, kdyby si některý trolíka nevšiml. Podle situace věří, že trolík zažene blížící se černotu, zajistí viditelnost značek, promění tu zatracenou suť v normální chodník a podobně.
Horal ví, co dělá. Jsou zaznamenány případy, kdy záhadně přeskupení trolíci svedli provinilce do propasti, do náruče medvědů a podobně. Zkušený horal také ví, jak nádherně osvěžující je moci svést mizející značky, neexistující chodník, bouřku a krupobití na výpravu zahraničních ignorantů, která se na trolíky vybodla.

Několik hodin jsme putovali sutí, škrábali se po kamenech výrazně větších, než mé osmileté já kdy dovedlo zdolat, přes potoky rozlévající se ve studeném zářijovém lijáku v drobné vodopády. Šinuli jsme se namrzající mlhou, větrovky nepříliš zdatně odolávaly stále častějším náporům mokrého sněhu, ruce se lepily na řetězy, těla chvílemi ke skále, obzvlášť při pohledu dolů.
Když se z mlhy konečně vynořila chata, byla už sotva pár desítek metrů před námi. Ztracený, zasněžený příslib horkého čaje.
A taky to kolo. Stálo opřené, přimrzlé a zrezivělé před chatou, z řídítek visely rampouchy a ze sedla cedulka:
K PRENÁJMU, 20 Sk/hodina

Vykulil na mě nevinné udivené oči a ty oči říkaly:
Pohorky? Do hor? Na co?
Pokusila jsem se mu to vysvětlit. Pak znovu. Pak ještě dvěstěkrát.
Nakonec svolil, že teda dobře, ale jedině nějaký levný, načež jsme je sháněli několik týdnů, protože takhle levný nikde neměli.
Následovalo, v chronologickém pořadí:
Bunda? Do hor? Na co? Hele, tuhle epesní mám od třinácti let a vždycky mi stačila!
Popruhy na krosně? Na co? Hele, tahle je báječná, nosil ji už pradědeček, koukej, jak mi končí pěkně u kolen!
Pohodlnější kalhoty? To zase proč? Mám snad džíny, ne?!
Rezignovala jsem. Aspoň bude sranda.

Únor, pozdní večer, lijavec. Čekací hala ve Starém Smokovci bobtná lidmi a nervozitou. Po pátém hlášení o tom, že súprava smer Poprad bude oneskorená, amplion nadobro umlká.
"Ten vlak," hlásí jeden z promočených horolezců s mačkami na krosně, "stojí zastávku před náma. Srazil kance."
Nervozita nabývá titánských rozměrů. Horolezci telefonují dopravci a přemlouvají ho, aby na nás v Popradě počkal, zatímco můj choť se jako obvykle snaží všechny zorganizovat.
O další půlhodinu později se vyhrneme na perón. První, co spatříme, je stádo srn poklidně přecházející koleje.
"Výborně," mne si cynicky ruce nejbližší horolezec, "teď se doplazí sem a srazí srnu!"