DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Samuel Elánius dokázal vzdorovat celý týden, než pochopil, že téhle společenské události se už nevyhne. Sibyla mu navíc slíbila, že když na ples půjdou jako vévoda a vévodkyně z Ankhu, oficiální uniformu s chocholem po něm nikdo vyžadovat nebude.

Sibyla přemýšlela, jestli mu má prozradit detail, který Samuel na pozvánce přehlédl (na rubové straně zdobené kartičky byl malý nápis cravate blanche, fleur nécessaire), ale nakonec se rozhodla postarat se o to sama.

***

Když se šťastní, spokojení, a příjemně utancovaní vraceli domů, řekl jí, že nejkrásnější květinou celého plesu byla ona. Sibyla s pohledem na jeho květovaného motýlka myslela na totéž.

Ležím tu na studené zemi a dívám se zespodu do větví. Vane mírný vítr a větve se v jeho dechu pohybují. (Pamatuju si tvůj tanec na louce, připomínal ladný pohyb vln nebo trávy. Znovu ho vidím v těch větvích.)
Už nebude trvat dlouho a větve se zaplní bílými, lehce narůžovělými květy. (Budou jako tvá tvář, bledá a jemná.)
Jak je to dlouho, co jsem tě viděl naposled? Chci se s tebou zase sejít.
Ležíš tady, přikrytá temnou zemí. Neboj se, prosím, a vejdi do kmenu jabloně nad svým hrobem. V jejích květech tě poznám. Tak se zase ke mně vrátíš.

Za okny udeřila zima silou nevídanou, ale u Josephine Barryové bylo horko k zalknutí. Chystal se tradiční květinový večírek pro všechny podivíny a blázny. Čtvrtý, který Anne zažije, první, na který se nemusela dovolovat Marilly.
Hudební představení bude letos patřit Dianě a bude to neskutečně úžasné a dojemné, to Anne věděla dopředu.
Směle zaklepala, a jakmule se dveře otevřely, vypískla radostí: "Cole! To je tak ohromné!"
"Tenhle večer bych si nenechal ujít, i kdybych měl doplavat."
Vpustil ji dovnitř a ometl z ní sníh.
"Vypadáš nádherně, jako bys rozkvetl," vydechla Anne.
"Myslíš? Děkuji, to bude Davidova zásluha," začervenal se Cole.

Klopila oči k zemi, na všechno ustrašeně přikyvovala. Uzavírala se do sebe přede všemi z klanu, byla dokonce slabší než Hanabi, její vlastní sestra. Tolikrát proklínala svou slabost, pokoušela se změnit. Snášela posměšky a ústrky od vlastní rodiny, nejvíc od otce, který ji nikdy pořádně neuznal.
„Hinato? Jsi v pořádku?“
Zčervenala v obličeji. Nebyla schopná vydat ani hlásku, i když chtěla sebevíc.
Naruto…
„Neboj se rozkvést. Máš na to být silnější, odhodlanější. Nedopusť, aby tě zlomili. Ty zvládneš všechno na světě, já to vím. Bojuj a nevzdávej se. Nikdy.“
Otevřela oči.
Jenom sen… tak skutečný. Měla bych doplést tu šálu.

Prečo nerozkvitneš? Však keď sme ťa minulý rok kúpili, mal si plno kvietkov...
Vám sa to hovorí. Neviete, že tvorba púčikov je náramne delikátna záležitosť. Musím mať na to tú správnu teplotu. Dosť nízku na to, aby som sladko zaspal, ale nie príliš nízku, aby sa mi spalo pohodlne.
A či sa niečoho bojím?
Jasné! Vy ľudia totiž trpíte utkvelou predstavou, že keď sa chystám kvitnúť, potrebujem viac vody. Aby náhodou chudák kvietok neodpadol. Ale ja nie som žiadne lekno, vážení.
Len máloktorý kaktusár má dostatočne pevnú vôľu, aby zvládol sledovať pomaličky rastúci púčik... a neutopil ma pritom zbytočnou starostlivosťou.