DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Těžká vůně stoupala do hlavy a lezla na nervy, trny bodaly jak o život. Zpočátku hnán chtíčem moci a rozkoši, jak roky plynuly, pokračoval v klestícím díle dílem ze setrvačnosti, dílem proto, že růže se věru nebály bujet a kvést jak rakovina: cesta zpátky zarůstala do vůčihledě stejné strastiplnosti jako pouť vpřed. Zešedivěl, než se prorubal do zámku, tatam satisfakce, jen vyčerpání.
Když našel spící princeznu, pokochal se, ale s polibkem otálel. Na štěbetání a cvrkot po letech samoty už zvědav nevalně. Než být anachronismem uprostřed růžolících lidiček, jak dotěrnou mouchu odhánějících jeho válečné vzpomínky, to raději poustevníkem uprostřed spáčů.

„Kde je táta?“
„Na sále. Mrzí ho, že nemohl přijet.“
„Bezva,“ ucedila načuřeně.
„Ehm… Tak pojedem domů a –“ Zmlknul.
Z očí jí vytryskly slzy. Svezla se na zem a objala si kolena.
„Elizabeth…“ Dotkl se jejího ramene.
„Nesahejte na mě!“
„Promiň. Nechápu, co… Můžu ti nějak pomoct?“
„Sotva! Leda byste mi uřízl vaječníky!“
„Co?!“
„Stejně mi je budou muset vzít. Abych neumřela. Jako máma.“
Sirius pochopil. Jako by ho kopli do žeber.
„Hele, to nic. Koupíme, co je třeba, doma se vysprchuješ a pustíme si film.“
„A to jako pomůže?“
„Pokud vím, menstruace ještě žádnou ženskou nezabila. Máš ráda špagety?“

Po seznámení s lady Violou byl Sean požádán, aby ji provedl po zahradách. Mlčky dívce nabídl rámě a společně vyrazili.

"Nechcete mi říct, co vás tíží?" optala se Viola po dlouhých minutách ticha.

"Nevím jestli je vhodné vás s tím seznamovat právě teď," podotkl Sean.

"Svatbě neunikneme. Proč to tedy oddalovat," odpověděla klidně Viola. "Ve vašem nitru zřejmě klíčí hněv k vašemu otci. Co jej nechat vykvést? Třeba poté jejho síla poleví a ta jedovatá rostlina zahyne."

"Zřejmě jste slyšela o mé aférce," začal pomalu Sean.

Viola přikývla.

"Svého syna se odmítám vzdát," pokračoval.

"Oceňuji vaši upřímnost," pronesla tiše Viola.

„Severusi, zkus být prosím na Harryho aspoň dnes trochu milejší,“ povzdechla si Minerva McGonagallová, když se chystala k odchodu z nemocničního pokoje svého kolegy, „má to teď těžké.“

Odpovědí jí bylo pouze výmluvně pozvednuté obočí.

„Nedívej se na mě tak. Ten chlapec to neměl nikdy v životě lehké. A z nějakého důvodu tě má pravděpodobně rád, jinak by sem nechodil, takže bys mohl přestat předstírat, že jsi nesnesitelný bastard, a nechat vyplout na povrch příjemnější část tvé povahy. Neboj se ukázat mu, že máš city. Předveď mu, že jsi normální člověk. Neboj se mu ukázat svou lepší stránku,“ rozohnila se.

Jeden soused povídá druhému:
„Venco, tys byl děsný kakabus a teď jsi úplně rozkvetl, co to?“
A druhý říká: „To bude asi tou dovolenou, letos jsme byli s manželkou na Bahamách. Sluníčko svítilo každý den, bezvadné moře, příjemní lidé, zkrátka dovolená jak se patří. Procházeli jsme se po pláži, koupali se a pak jsme se s manželkou zahrabávali do písku, nejdřív mě zahrabala manželka a potom já ji…“
První se usměje a zvědavě se ptá: „A kam pojedete příště?“
Soused s úsměvem odpovídá: „Ále, zase asi pojedu na ty Bahamy, protože tam bylo opravdu pěkně a navíc musím vyhrabat manželku."

NEBOJTE SE ROZKVÉST, hlásaly billboardy po celém městě. Růžový text na černém pozadí, nic víc, nic míň.
„Třeba je to reklama na parfém,“ odhadovali jedni.
„Vsaď se, že je za tím Unie zahrádkářů,“ říkali nemnozí jiní.
„Že by politická agitka? Strana Rozkvět?“ ptali se další.
Odpověď nepřicházela. NEBOJTE SE ROZKVÉST už znělo i z rádií a číhalo v časopisech. Rojilo se v domácnostech i kancelářích. Pak přišly květy.
Rostly mezi vlasy, zuby, z uší, nosů, očí a krků. Vyrážely zpod nehtů, plazily se v zákrutech střev a v srdečních síních. Dřív lidé, teď záhony, ležely v ulicích a obrůstaly jarem.

The young receptionist stood up as she entered.
"I need to speak to Swan, immediately," Lioness told her. "And could you also let Raven know I'm back, please?"
"Of course," she nodded politely. "Please..."
"Yes, I'll stay here, I know the protocol."
"Right."
Lioness sat down in one of the armchairs, trying to project calm and confidence.
There was no way she'd be able to hide her... condition... from Swan.
But she didn't *want* to hide it.
She can still do her job.
She can even become a better agent than before.
She'll make everyone understand that.
She's strong.
Fearless.

Nebylo to tak, že by XiChen nepomyslel na stav domku. Neznal však lepší úkryt...
Vešli do dvora. Dělá dobře, či se žene do záhuby?

Celou cestu přemýšlel o vinách a faktech, která mu neposkytovala nic než chladný mráz čepele. Věděl jedno. Potřebuje znát odpovědi. Pokud na ně nejsou připraveni, potřebují čas.

Rozhodl se. Nebude opakovat své chyby. Ty, které si vyčítal tři měsíce v ústraní.

Rozvázal si čelenku klanu Lan. Než odešel shánět rýži alespoň pro dnešní den, vtiskl ji A-Yaovi do dlaně.

Takto to je, říkal mu tím, vždy bylo.

Otázku, zda smí jeho láska kvést, už však nepoložil.

Šla bosá a nahá, vychrtlá, bílou kůži pokrytou nespočtem jizev. Za ní hořelo město.
V duši jí bouřila pouta pro čarodějného služebníka jímž doopravdy nebyla. Mág, kterému sloužila, se ohromě spletl. Mohla je kdykoli zlomit, ale neměla důvod to udělat. A neměla důvod to neudělat. Neměla žádný důvod.
Pokračovala v chůzi, až jí pohltily temné vody rybníka. Vše z ní smyly. Obklopily ji jako Abzu, z nějž vzešla. Víření životadárného bahna. Připomínka zázraku zrodu života na Zemi.
Na protějším břehu povstala z pěny jako Inanna z podsvětí, ověnčená květy okřehku.
Pořád neměla důvod, ale zachtělo se jí žít na světě.

“Like a bush!” Uraraka-chan laughed.

“Hey!” Izuku had tolerated the ‘broccoli’ thing, but this was just mean.

“She’s right, though,” Shouto said, putting a second dandelion into Izuku’s hair. It stuck in the curls, too.

“Shoutooo…” Izuku tried to protest.

Shouto unsympathetically arranged another dandelion behind Izuku’s ear.

“Midobro!” exclaimed Kirishima-kun, “the way you’re showing your flowery side is so manly!”

“See, Izuku-chan?” Tsu-chan weaved a buttercup into Izuku’s fringe. “No one minds. Don’t be scared. It’s really very cute.”

“Like a bush,” maintained Uraraka-chan.

Izuku pouted. “When I become a villain, I want you to remember this and rue.”