DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Netrvalo ani pět minut a začala mu padat hlava. Nebyl v tom sám - většina z nich před školou pracovala, dojížděli, v aule bylo příjemně teplo a ředitelovy žvásty o nových začátcích a rozkvétání taky nedávaly moc důvodů zůstat při vědomí.
Rozkvět. Jistě. Ti nejšťastnější z nich se dostali na některou z mizerných univerzit, které jejich kolonie měla. Ty ostatní čekala stejná nekonečná dřina, nechtěné děti a alkoholismus jako jejich rodiče. Žádný rozkvět. Jen pomalé uhnívání.
On už se mezi ně nepočítal. Na to stačily tři kusy papíru - doklad o přijetí, přiznání stipendia, a palubní lístek na odpolední loď na Capricu.

Nesnášel volánky a mašličky. Vzpouzel se copánkům a budil pohoršení, kamkoli přiběhl v kalhotách a v čepici.
„Však přijde na to, že je holka, a rozkvete, uvidíte!“ říkala babička a rodina přikyvovala.
Nakonec na něj dostali šaty. Tajně stejně nosil nohavice a snil o krátkém sestřihu.
„Svatba pomůže určitě!“ prohlašovala teta. „Každá rozkvete jako růžička!“
Zachránil ho nejlepší kamarád. Dima věděl, že je to svatba na oko, a nevadilo mu to. Konstantin (i když tehdy si tak neříkal) byl v bezpečí. Dokud Dimovi nenamluvili, že není dost chlap, když mu „žena“ nedá děti. V tu chvíli věděl, že musí odejít.

"No a co, že tě nikdo nemá rád... ba co víc, není to pravda. Já tě mám rád. To, že se stávají špatné věci není tvou vinou. Všem zlepšuješ život. Jen na tebe hází svou neschopnost! Tak jdi, mládě, hlavu vzhůru. Běž vyrůst! Ukaž světu, co dokážeš. Od teď budeš známo jako Pondělí. Jsi žena! Tak už jdi."
"Ano, otče... tedy vznešený Roku. Už přichází můj čas."
"Ano, má dcero, utíkej rozkvést."
*
Pondělí vyrostla v sebevědomou ženu. Snažila se pomáhat, kde se dalo. Když se někomu nedařilo a nadával na Pondělí, jen se usmála a přidala mu několik starostí navíc.

Elladan stál po kotníky v mokřadu a tvářil se bratrovražedně.
"Ten květ napravo od tebe je krásný exemplář," ozval se ze břehu Erestor, i na výpravě odpovědný za jejich vzdělání.
"Jo! Ber ho, je to mnohem hezčí kozatec než ten můj!"
"Ko-sa-tec, pane Elrohire. Zapsal sis to chybně."
Fialové a modré květy se výsměšně pohupovaly. Elladan si zhluboka povzdechl, aby se opanoval a nehodil po nikom hrstí bláta.
Ty zatracené kytky nádherně voní.
Vytáhl nožík, tedy, dýku, a pomstychtivě podřízl vyhlédnutý květ.
"Povšimněte si, jak jsou kosatce vysoké."
"A jak Elladanovi sluší! Roooooozvíjej se, poupáááátko!"
Jsem elfské kníže. Neházím blátem.

Trvalo to dlouho. Krajina zůstávala šedá, holá a bez života, po kamenitých pláních se proháněl krutý ledový vítr, skalními průrvami zněla jen jeho ozvěna. Tisíce let tu nezazněl ani křik ptáka. Zdánlivě k tomu nebyl důvod, původní události dávno ustoupily mýtům a legendám.
Ale půda si pamatovala.
Všechny, kdo pálili a stavěli, aby mohli zabíjet.
Všechny, kdo mučili a byli mučeni.
Všechno to zlo, které prostoupilo kdysi mírumilovná horská údolí, proměnilo jezera v síru a prosáklo hluboko do základů hor.
Trvalo to dlouho, než si i sem život našel cestu zpět.
Než přímo před Mordorskou branou vykvetla první drobná simbelmynë.

Málokterá žena si stála lépe. Dcera královského syna, La Grande Mademoiselle. A dědička rozsáhlých panství.
Jinou královskou nevěstu tehdy Francie neměla.
Nemohla by pomýšlet na samotného dědice trůnu?
Jenže účastí v rebelii si přízeň nezískáš. A mladému králi určili infantku.
Nápadníků měla dost, včetně vládců. Mohla vybírat, ale nechtěla žádného. Léta míjela.
Až v pokročilém věku zčistajasna potkala toho pravého.
Manželství? Proč ne?
Není dost urozený? Její vévodství postačují.
Není už mladá? Je mimořádná partie.
Jenže štěstí zhatil odpor dvora. Příliš troufalý ženich putoval do pevnosti.
Vzdala se části majetku, aby ho zachránila.
Místo manželského štěstí však následoval rozkol. Natrvalo.

Překročíš-li Rubikon, neradno ohlížet se zpět: dokáže pohltit žár kuráže řeka včerejší. Vilém vrhl kostkami, porušil předpisy a přes dopravní gramotnost kandidátů nebe se prolustroval až do lastury madam Šťastné-Neduhy, totiž intimního profilu jejích bobříků a potkanů. Kdo rozkvétá, nezlobí, a komu není shůry dáno, ten si pomůže, velela její nebojácná vůle i pomohla si mladá dáma k vnadám cestou klonovací. Vyladila se do veledíla, ale zanechala za sebou spoušť: tři sebe navíc, odpad dokonalosti. Neposkytnuvši jej transplantačním střediskům ani zdravotnického výzkumu, dopustila se správního přestupku, znečistivši jím vody Vltavy, vysloužila si potkana jako prase.
Bez obrbobra skončí v pekle.

Optikou historie hledáme pevné body, na které můžeme ukázat a říct: "Tady to začalo." Většina událostí je složitou kaskádou příčin a následků, nicméně stále v nás bují touha najít onu první padlou kostku domina. Co spustilo pád Estado Novo?
Byla to vyčerpaná ekonomika?
Mohl za to nekončící politický teror?
Spustila revoluci píseň v rádiu?
Nebo snad spontánní nápad prosté prodavačky květin?
Všechny odpovědi znějí samozřejmě ano.
Zbraně vojáků rozkvetly tisícem karafiátů a místo výstřelů zněl zpěv. Všichni chtěli změnu.
Stejně jako není jeden bod počátku, není jistý ani konec. Ten den se Portugalsko nezměnilo. Ale dnes víme, že vlastně ano.

Dva Kyberlidé ho vlekli chodbou.
Dutošvarc křičel. „Nechci být robot!“ Ještě před chvílí bojoval s ptakopyskem Perrym. Proč je najednou na vesmírné lodi?!
„Neboj se. Jak by řekl tvůj druh, rozkveteš. Do tělesné i inteligenční dokonalosti.“
„Ale já jsem dost chytrý!“
„Odpor je nelogický…“
Stěna za Kyberlidmi zajiskřila. Drobné výbuchy a kouř.
Kdosi přicházel. „Pusťte toho lékárníka!“
Dutošvarc jim vyklouzl a utíkal k elegantně oblečenému Skotovi.
Namířený šroubovák. Další selhání lodních systémů.

Zabočili k přistavené policejní budce. Doktor nastoupil. „Vejdi.“
„Zdravím, jsem Heinz Dutošvarc. Jste mi jakýsi povědomý. Nejste kardinál?“
„Ne, jsem Doktor. Tak vejdi.“
„Dobře, dobře. Vážně nejste kardinál?“

Teda, řeknu vám, když jsem zjistil, že mě chce Anežka opustit, skoro jsem si to hodil. To uvědomění mě sejmulo jak Attila Végh Terminátora.

Byl jsem hloupej, mělo mi to docvaknout dřív. Když s vámi manželka nechce spát, měli byste se zeptat, proč. Problém byl v tom, že jsem s ní nechtěl spát já, a tak jsem byl rád, že je klid.

Další indicií byly přesčasy. Asi důležitej projekt, říkal jsem si. Ukázalo se, že jsem nebyl daleko od pravdy.

Důležitost projektu se ukázala, když jsem mezi časopisy náhodou objevil příručku pro „silnou a nezávislou ženu“ jménem Nebojte se roz(k)vést.