Protego je kouzelnický svět Harryho Pottera, který se odehrává v textovém RPG. Začal v roce 1971 a postupně pokračuje v období kouzelnické války. Postavy se obvykle dělí do tří frakcí - Fénixův řád, Smrtijedi a bystrozoři. Postupně prožívají různá dramata, zamilovávají se a bojují ve válce na různých stranách.
Kdysi tu byl jeden sen,
v dobách, kdy ještě elektřina nezlepšovala den,
za časů, ještě před počátky našeho věku,
chtěli dočkat se snad tvého či jiného vděku.
Bratrstvo chtěli stvořit, kde i ty můžeš být,
však předtím se ještě musíš prokázat potencionálem svým.
V sedmi zkouškách teď ukázat se musíš,
pak tři bratři mezi své tě přijmou dřív, než tušíš.
Co to jako má být? Z toho mám něco vyluštit?
Je tu pod tím pentagram a v něm V.
Jakože číslo pět? Jak mi to pomůže jako nápověda?
To jsem zvědav, jaké slovo z toho vyluštím. Je tam vůbec nějaké?
Skutečně je v té básničce jedno slovo zašifrované. Jestli si chcete trochu zanamáhat mozkové závity, můžete to zkusit vyluštit. Nápovědou je číslo pět.
Setkali se.
Tváří v tvář.
Věděli, že se to jednoho dne nejspíše stane.
„Měl bych tě zatknout.” Začal hnědovlasý muž.
„Mě bys zatkl, ale svou přítelkyni smrtijedku ne. Spravedlivý bystrozor, jak tak vidím.” Ironicky se k tomu vyjádřil blonďatý muž a jen pohrdavě díval na toho druhého.
„Ale to je...”
„Jiné? Jistě nejsem žena, nespím s tebou a nechválím do nebes.”
Hnědovlasý muž se zamračil a pomalu vytáhl z pouzdra hůlku.
„Nu dobrá...” Ohranil se blonďák a vytáhl ji též.
Postavili se proti sobě a začal souboj.
Jak dopadl? Kdo ví. Ale nejspíše i poslední zhasl. Podlehl zranění, jak smutné.
Na konci tohoto drabble chci poděkovat každému, kdo si nějaký z mých díl přečetl. Tím pádem i za každý komentář.
A i schvalovatelům, že zvládli číst ty všechny moje slátaniny, i když jsme se někdy úplně nepotkali v pochopení tématu, ale i tak dobrý.
Slyšela sirény, jak se ozývají po celém městě.
Srdce jí najednou bušilo o mnoho víc, než normálně.
Siréna kolísala a stoupala.
Věděla, co to znamená.
Válka.
Prohlédla na svého muže, který seděl v křesle a četl noviny. Možná už dávno o tom, že se něco blíží, i tušil.
Avšak ona to věděla jistě. Věděla, že bude muset opustit všechno, co má rád a jít bojovat za svou zemi. Za cíle, které možná ani sám nechce, ale musí. Musí poslouchat rozkazy.
Žena mu položila ruku na rameno a lehce jej promnula.
„Je to tady, drahá.” Odvětil muž a pohledem do novin.
Nahrazení tématu: 1.4. - Už troubejí
Siréna. Ano, ten přesně ten tón, když...
Nastalo to.
Válka.
Toho, čeho se každý obává.
To, co nejspíše nikdo nechce.
Podívala se na svého muže, jenž si v klidu četl noviny a nevnímal tak moc svět.
Sice on možná věděl, že se neco takového blíží, nevěděl, že to je zde.
Že brzy bude muset opustit obydlí a jít bojovat za správnou věc? Chtěl za to jít bojovat on sám? Ne. Jen plnil rozkazy.
Šance, že to přežije je poněkud nízká.
Válka si nebere servítky.
Činy a dopady.
Zvuk pokračoval stále.
Žena přešla k manželovi, ten se zamračil.
„Je čas, miláčku.”
Doplnění tématu: 1.4. - Už troubejí..
„Jsi jen zbytečný kus. Kdokoliv jiný je lepší a nic to nezmění, špíno. ” Řekl jeden student na druhého. Ten jen pozvedl obočí a věnoval mu dosti ironický pohled.
„Jistě. A to říkáš jen proto, že jsi napsal lepší test. Vete al infierno.” Odsekne druhý a popojde o něco dál. To se od něj vydal pryč. Další urážky však padají, Finnegan se otočí.
„Chceš ukázat, v čem nejsem špatný!? Rád ti to, ukážu, kreténe.”
Následně se k němu tak vydal, stiskl ruku v pěst. Adreis se tomuto pouze zasmál. Avšak jej přátelé drželi a uklidňovali, on mu už vrazil do nosu.
Seděl tiše v obývacím pokoji a díval okolo sebe. Povzdychl.
Je ru nyní sám. Bez ní. I bez něj. Vzali si jej na pár dní jeho rodiče, aby jej uklidnili.
On se měl uklidnit ze ztráty.
I přes to ticho měl pocit, že mu hučí v uších, že je tam v jeho okolí hluk.
A přesto nebyl. Či? Nedokázal to rozpoznat.
Přiložil si dlaně na uši a zavřel oči, hlasitě začal dýchat.
„Marilyn... Proč... Proč jsi mi to udělala!?” Vykřikl najednou do ticha a podíval okolo sebe.
„Já to tady bez tebe nevydržím. Slyšíš mě!? Nevydržím. Byla jsi mou oporou.”
Jen tak jsem seděl na gauči a s jakým si napětím poslouchal onu skřítku přede mnou. Jen jsem chtěl vědět kde můj milovaný Mihail byl. Nebo spíš s kým byl.
„Už bych neměla nic říkat, pán se bude zlobit!” zaskřehotala skřítka a šlo poznat, že je jí nepříjemné ono téma. Jenže zmínka o nějaké potvoře mě nakopla.
„Nic mu neprozradím. Řekni mi jak se ta potvora jmenuje,“ řekl jsem jako by nic, ale to už skřítka utekla.
A tak jsem tam seděl v tichu s těmi nejhlučnějšími myšlenkami, které se jako rozjetý vlak nechtěly zastavit. Bylo to pro mě peklo.
To je tak, když Vám přítel prostě a jednoduše odejde do své domoviny se ještě postarat o potvoru a děcka.
Někdo rád volnější oblečení, takové víc ukazující, že je přírodní, na nic si nehraje.
Pak tu byli tací, co nosili různé společenské obleky a ukazovali tak, že patří mezi vyšší větví.
Někdo dědil, takže šlo lehce vidět, že je z nižší vrstvy.
Existovali i lidé, co si módu tvořili sami, oblečení šíli.
A pak tam byl on. Ten člověk, co trpěl menší krizí. Trvala sice jen takové dva roky, ale vnikla. A v čem spočívala? Četné oblečení jako tma, rozthané, kovové doplňky. Nakonec i nahlas puštěná punková hudba. Byl spokojený.
I když. Začalo to, skončilo.
A on byl opět přírodní.
Fakt přečíst varování.
VÁŽNÉ VAROVÁNÍ - Drogy, halucinace, krev, ubližování zvířatům (sice neúmyslné)
Vážně si rozhodnete, zda číst, či ne. Zodpovědnost si neberu.
Upil ze svého, nejspíše bylinkového, čaje, prohrábl vlasy. Podíval na hodiny, ukazovaly za patnáct minut půlnoc. Ujal se menšího nožíku a vrhl do zaříznutí větviček z vrby.
Ozvalo se hlasité zamňoukání, drásající uši.
Muž roztěkaně podíval okolo sebe a následně na kočičky. Přejel opatrně po poupetech a lehce pozvedl levý koutek.
Pod rukama muž pocítil jisté vibrace, i když ne moc příjemné.
„Dodám své milé nejhezčí kytici kočiček.” Zamumlal pro sebe, tón zněl omámeně, jako kdyby byl v jiném světě.
Na prstech muže byla vidět rudá tekutina.
Konečně uřízl konec kytice.
Pod jeho rukama leželo mrtvá kočka. Avšak ne vcelku.
