Protego

„Hele on ten jeden měsíc je teď totálně rozbitý. Měli by muže upozorňovat, že těhotenství rozbíjí ženy... Si člověk říká, jak to všechno bude v pořádku, ale kecy. Kdybyste jen věděli, co ona má za kombinace jídel. Tyjo, normálně gastronomické zázraky.”

Smích ostatních přítomných u stolu

„Jakože pánové, koho kdy napadlo dát si okurku s marmeládou a lískooříškovou pastou v toastu? Ještě má vždy ty svý nálady. Chápete. Koukáte na ni, urazí se, uklidíte něco, vadí jí to. Ale tulit... Jo, teď mám doma plyšáka, než manželku.”

Upije ze své skleničky.

„I tak ji miluju. Snad to dál bude lepší.”

Pocítil bolest. Na několik sekund byl z ní paralyzován. Neucukl, pouze tak sevřel ruku v pěst.
Bolest stále přetrvávala, pálilo jej ono místo, avšak nakonec to vše skončilo. Pán Zla odtáhl hůlku z jeho levé ruky a uvolnil mu tak sevření předloktí.

Podíval se na ono znamení proplétajícího se hada. I to jej na nějakou dobu ovládlo. Stál, koukal na to a nedokázal uvěřit. Dokázal to. Je nyní jedním z nich. Plnohodnotným jedním z nich.

„Děkuji, pane.” Řekl k němu s významným pohledem, než se šel usadit na své místo. I tak pod stolem se na ono tetování díval. Hrdě.

Čau lidi, slyšeli jste o tom, že existuje něco jako Měsíc v jináči?

Jo, jo, to není vtip. Někteří lidé si myslí, že když je Měsíc v úplňku, tak vypadá jako těhotenské bříško.

A víte co na to říkám já? No, já jsem teda nikdy neviděl Měsíc, který by potřeboval umět porodit! Ale asi to bude tím, že jsem mu neviděl na pupík.

Jo, jo, jo, těhotný Měsíc. Kdo ví, co se tam děje. Možná Měsíc má nějaké měsíční křeče, když mu zrovna vychází další úplněk.

No, každopádně doufám, že se mu to daří zvládat a že nebude muset řešit výživu a výchovu malého měsíčka.

To by bylo zajímavé pozorovat!

Atreimus a Yves se rozhodli vydat na výlet do kouzelné země, o které slyšeli jen pověsti. Věřili, že zde najdou kouzelná místa a stvoření.

Když tam však dorazili, zjistili, že kouzelná země je úplně prázdná. Bylo to pro ně velké zklamání. Kde jsou ta zázračná místa a stvoření?

Hledali celý den, ale nic nenašli. Nakonec se museli vzdát a vrátit se domů. Byli zklamaní, že výlet do kouzelné země nebyl tak kouzelný, jak si představovali.

Pak si však uvědomili, že kouzlo je v tom, že ji nikdo nikdy neviděl tak, jak oni. Nikdo jiný neměl tu příležitost vidět ji prázdnou.

Jako malá dívenka ráda navštěvovala kuchyň plnou skřítků a někdy vyslechla i jejich rozhovor při přípravě oběda.

Stála za dveřmi a tajně je sledovala klíčovou dírkou, jak asi něco kuchtí.
"Co s tím králíkem?" zeptal se jeden z nových skřítků.
"Hoď ho do hrnce!" ozvalo se z druhé strany místnosti. Lia stála za dveřmi a sledovala jak probíhá příprava slavnostní večeře pro ni, jejího otce, matku a sestru.
Možná i proto milovala tolik lov králíků. Nebo to bylo opravdu jen zvíře, které ji bavilo lovit?

Momentálně stála v kuchyni v Malfoy manoru a se svými přáteli chtěla péct velikonočního beránka.

„Tak na zdraví, příteli!” Přiťukli si, každý upil ze své skleničky.

„Já... Nějak je mi- co-” Prohlédne jeden z mužů do svého poháru, následně i promne oči.

Imperio.

Zmatený muž získal ve tváři neutrální pohled. Položil pohár, podíval před sebe. V očích prázdno.

„Zabij jej. Udělej mi dobrou večeři. Jsi přeci jen nejlepší britský kuchař.”

Ovládnutý muž se zvedl a přešel k oběti. Bez sebemenšího zavázání jí podřízl hrdlo. Poté přešel k přípravě. Neostýchal se upravovat lidské maso, bral ho stejně jako zvířecí.
Ustrojil stůl a začal servírovat jídla.

Ukončení kouzla.

„Převelice se ti to povedlo, dobrou chuť, drahý příteli.”

Pod kotlíkem praská oheň,
voda spokojeně bublá.
Připravím všemocný lektvar,
nejsem žádná špína, mudla.

První kořen Mandragory,
potom špetku vápence,
připrav si i švábí oči
a všechno to hoď do hrnce.

Přidej snítku estragonu,
promíchej to lehounce.
Pokračuj se sovím pírkem
a všechno to hoď do hrnce.

Nezapomeň na pelyněk,
měj dračí krev po ruce.
Sáhni i po hadích zubech
a všechno to hoď do hrnce.

Sleduj jak se barva mění,
čas přihodit utopence.
Kam jsem dala krysí srdce?
I to patří do hrnce!

Teď tam přidat- Bum!
Rána jako z děla.
Někde byla chyba, jejda.
Takhle se to nedělá.

Profesorka McGonagalová vařila v kotli kouzelnický guláš. Přitom se dohadovala s mluvícím kocourem, zda má do guláše přidat zvířecí oko.

"Je to špatný nápad, kočičáku," řekla McGonagalová. "To způsobí, že guláš bude mít divnou chuť."

"Ale já mám takovou chuť," oponoval kocour. "Oko tomu dodá ten pravý šmak."

"Nikdo normální by nepřidal zvířecí oko do guláše," řekla McGonagalová a snažila se to kocourovi vysvětlit.

Nakonec se však rozhodla být shovívavá a do guláše přidala zvířecí oko. Kocour se na ní usmál a spokojeně si olizoval tlapky. McGonagalová si ale říkala, že tentokrát asi dala příliš mnoho volnosti svému kočičímu příteli.

Měl rád šachy, ba co rád, on je miloval.
Miloval posouvat figurky tak, jak chtěl. A očekával, že se zbaví protivníkových.
I mu to vycházelo.
Ano... Každý, ale udělá chybu. Jak začátečník, tak už pokročilý.

Posunul špatně pěšáka.
Král z druhé strany mu vzal královnu.
Všechny další figurky se začaly vyhýbat vyřazení ze hry.
Začal najednou prohrávat. Nevěděl, jak dál. Odložil to.
Rozhodl se, že onu partii dohraje jindy.

Kdy? S kým? Se soudem? Smrtí? Svou ženou?
Nev, kdo přesně bude jeho protivník, ale ví, že to bude těžké.
Není na to připravený.

A jedno ví jistě. Už nikdy nebude.

Vědět to předem, seženu si na sebe něco reprezentativnějšího než Luciusovu košili. Merline, to muselo vypadat. A to jsme spolu tehdy ani nespali. Byli jsme každý v jiné posteli, v jiném pokoji, jen jsem potřebovala něco na sebe. Ale snad menší ostuda, než kdyby se ukázal tehdy, jak jsme přišli zase s Nilsem pozdě a opilí.

Co tomu předcházelo mám už spíš v mlze. Byl naštvaný, padaly kletby i výhružky… A přece si našel čas jen na mě. Všichni ho tehdy zklamali a mě odměnil. Poklekla jsem před ním. Bolelo to a pálilo.

Teď jsem opravdu jedna z nich.

Smrtijedka.