Goncharov

Zaslechla tříštění porcelánu, pak jen křik. Jeden hlas přeřvával druhý. Katya zírala na zavřené dveře do pokoje pro hosty. Jako správná hostitelka se chtěla Andreje zeptat, zda mu nic neschází, ale nejspíš už se toho ujal Gončarov. Nebylo jim rozumět, nicméně z tónu naznala, že si uvnitř vyměňují výčitky.

Náhlé ticho poté začaly doprovázet tlumené steny. Nakrčila obočí, na čele jí vyskočila vráska.
Jakmile se natáhla po klice, někdo jí položil dlaň na hřbet ruky. Kolem pasu ucítila teplo.
Sofia k ní svůdně zezadu zašeptala: „Mezitím, co si to muži spolu vyřídí, se můžeme zabavit po svém, co říkáš, Yekaterino?“

Když Sofia Katyu poprvé poznala, srdce se jí rozbušilo v zuřivém staccatu. Celý život toužila být přesně jako ona. Personifikací něžné nadpozemské krásy. Ale její dlaně byly hrubé, ramena skoro mužná, neuměla chodit ladně a nebudila dojem princezny.

Kdežto Katya, ta byla nádherná nespoutaná duše s úsměvem, který kradl duše. A bylo těžké z ní spustit oči. Dlouho si myslela, že je pro ni pouze modla, kterou by se chtěla stát, než nakonec pochopila. Nechtěla být jako ona, chtěla jednoduše ji. Celou pro sebe.
Život nebyl jako pohádka, ale kdo jí zabrání v tom, aby žily šťastně až do smrti?