Šípková Růženka

S touto znalostí si tedy rozebereme děj první scény. Ve feudálním systému je důležité vzájemné uznání a sociální etiketa. Od krále organizujícího hostinu se očekává, že pozve všechny, které uznává za rovné, a to včetně svých rivalů. Je to znamení dobré vůle ve jménu míru. Pokud pozvete všechny kromě jednoho, posíláte tím politické poselství. Zvláště pokud soupeřící frakce pozvánku dostala. Zloba však králi dá možnost si to vyžehlit. Ptá se, jestli to nebyl omyl. Pozvánka se mohla ztratit. Místo krále však odpoví její rivalka a řekne, že není vítána. Zloba její plán zmarní. V absenci dědiců víly ztratí důležitého spojence.

Král Štěpán zřejmě vděčí za svůj trůn vílám, což vysvětluje jejich přítomnost na královském dvoře. Zřejmě ovlivnily neurochemii císaře či papeže. Tím víly získaly vysoké postavení a důvěru krále, který jim svěří i dceru. Víly však od Štěpána stále něco potřebují. Zloba je vládcem vlastní domény. Víly považuje za podřadné. Víly zřejmě usilují o Zlobino území. Silou s tím nemohou nic udělat, jelikož má Zloba velkou armádu a silnou magii. Víly mají magii, ale nemají armádu, tím pádem chtějí armádu získat pomocí sňatku. Chtějí vytvořit koaliční síly s králem Hubertem. Zásnuby jsou však možné od šestnácti let, čehož využije Zloba.

Počáteční scéna v Šípkové Růžence od Disneyho dává široký prostor pro analýzu. Styl animace napodobuje tapisérie třináctého či čtrnáctého století. Vzhledem k tomu, že jsou přítomní dva králové, půjde o systém podobný jako ve Svaté říši římské. Vzhledem k tomu, že na královském dvoře jsou přítomné víly, oba králové spáchali nějakou formu kacířství. Víly mají též svoji politiku a dva soupeřící klany. Zloba sídlí v Zakázaných horách, což též napovídá o územním sporu, zřejmě o těžební práva. Král Štěpán je nakloněn frakci dobrých víl, nicméně víla Počasíčko může ovlivňovat neurochemii, což je důvodem, proč není král Štěpán stíhán za kacířství.

Na nádvoří spali psi, ve stájích koně. Na střeše spali holubi, každý z nich hlavičku zastrčenou pod křídlem. Všude bylo ticho. Takové ticho, jaké si neumíte představit. Dokonce ani vítr nefoukal. Vzduch byl jako deka. Vstoupil do zámku. Po stěnách spaly mouchy, u stropů v pavučinách pavouci. Nejdivnější byla ta absolutní absence jakéhokoliv závanu. Šel po dlouhé chodbě a míjel spící služebnictvo. Jeho kroky se sice rozléhaly po mramorové podlaze, ale ozvěna náhle utichala, jakoby i ona spala.
Vystoupil po dřevěných, staletých schodech, které nevrzaly. Otevřel zrezivělé panty, které nezaskřípěly. Tam, uprostřed věže, spala ona. Krásná tak, jak legendy popisovaly.

Skromně zařízený, ale útulný salon zvučel tlumenou konverzací, dámy posedávaly na pohovkách a židličkách se šálky čaje a jablečným koláčem.
"Nemohla jsem to tak nechat, Serafíno, taková neúcta, trapné výmluvy... protože nemají dost zlatých talířů, považ! Jako by nebylo jedno, na co nám ten dort položí! Prostě jsem jim nepřipadala dost dobrá."
"Ale jistě, Rosalíno, to naprosto chápu. A stejně všechno nakonec dobře dopadne, však toho prince, co si ji má vzít, jsi zařídila už dávno. Ale jedno mi nedá, proč ty růže, když se píchla o vřetánko a ne o trn?"
"Přece proto, že ty moje jsou obzvlášť krásné..."

„Jednoznačně korálovou," radila komorná. „Půjde vám k pleti."
„Já bych řekla spíš až do starorůžova," oponovala druhá. „To bude ohromně romantické."
„Tělovou," trvala na svém lazebnice. „Musíte se držet trendů."
„Do módy se vrací krvavě rudá," poučil ji kadeřník, „a ta vám tedy sekne."
„Že se vůbec ptáte," ušklíbla se se kastelánova dcera, „samozřejmě jenom lesk."
„Fuchsiovou," tvrdila chůva. „Musí tě být, holka, pořádně vidět!"
„Pro moji malou holčičku," pravila královna, „jedině cyklámenovou."
„Prosím tebe," zasmál se král, „nejkrásnější jsi bez všeho patlání."
Princezna se rozhodla. Sáhla pro růž v odstínu rozkvetlých pivoněk.
Na svých sedmnáctých narozeninách bude vypadat dokonale.

Prokletí se vyplnilo. Propadám se do spánku, hluboko, hlouběji než se kdy kdo odvážil. Tak kratičký okamžik, malá ranka na ukazováčku a svět se mi ztratil v předlouhé noci.
Pokud je věštba pravdivá, mohl bys mě probudit. Ve svém nekonečném snu jsem stále s tebou. Vrací se mi naše tajné schůzky ve stájích, ale fantazie pracuje dál. Vidím naše štěstí i smutky. Sleduji naše nikdy nenarozené děti, jak si hrají, rostou, dospívají. Prožila jsem s tebou už desítky životů – a také už jsem vedle tebe mnohokrát umírala. Tak ráda bych vyměnila všechny ty sny za jediný skutečný okamžik s tebou...