Vetinari na odpočinku

Jak jsme exkluzivně zjistili, Patricijův tajemník Rufus Važuzel každou osmotu navštěvuje rezidenci Patricijova předchůdce. Stěží se ti dva scházejí jen nad partičkou buch. (Pan Važuzel ostatně buch nehraje.) Zdá se, že Vetinari nadále tahá za nitky, aniž by však přijímal také odpovědnost.
Spíš než takto vodit občany za nos, měl by si bývalý vládce najít nějaký klidný domek na venkově, odkud se nebude míchat do politiky města.

Domek na venkově by mohl být docela příjemný, napadlo Havelocka. Odložil noviny a začetl se do dnešních semaforových zpráv* od lady Margolotty a arcikancléře Viléma Mrakoplaše.

* Samozřejmě šifrovaných. Jednalo se o soukromou korespondenci.

Ostych, když byl dočasně pověřen vedením palácové kanceláře, přestože tu byli služebně starší a zkušenější kolegové.
Překvapení, když předal Patricijovi životopisy uchazečů o místo tajemníka a Vetinari ho požádal ještě o jeden.
Rozhořčení, když zástupci cechů zbavili Patricije úřadu za nedostatek válečného nadšení.
Škodolibost, když strážci zjistili, že Vetinari ve vězení není.
Zmatek, když dostal naprosto nečekanou ránu.
Pobavení, když ho Patricij za odeslání těch zpráv nazval zrádcem.
Starostlivost, když si všiml, že se Vetinari o svou hůlku začíná doopravdy opírat.
Zklamání, když slyšel, že v domácnosti pro něho zaměstnání nemá.
Teprve tehdy se jeho pocity slily v jediný cit.

„Učí se. Ale pořád chce všechno řešit osobně a zbytečně skrytě."
„Dejte mu čas."
Rufus se zahleděl do zahrady.
Havelock chvíli čekal, ale ožití nepřicházelo. „Co jste se odmlčel?"
„Říkám si, kolik trpělivosti jste musel mít se mnou."
„Asi patnáct let."
Rufus sebou trhl.
„Nezaměstnal jsem vás kvůli schopnostem. Důležité bylo, abyste mě nesvrhl tak nepromyšleným a bezohledným způsobem jako Zavoněl."
„Svrhnout vás?"
„Spletl jsem se. Chtěl jsem, abyste pracoval se mnou z věrnosti městu. Vy jste místo toho pracoval pro město z věrnosti ke mně."
„Promiňte."
„A stal jste se naprosto neocenitelným."
Rufus se zarděl.
„Myslím samozřejmě v kanceláři."

„Jistě by se našli vhodnější kandidáti," pochyboval Važuzel.
„Například?"
„Kapitán Rudykopalsson."
Zajímavé. Všeobecně se očekávalo, že bude zvolen právě Karotka.*
Jenže to byl trpaslík. Dbalý zákonů. Skvělý policista. Ale vládnout musí zločinec.
„Pane! To myslíte vážně?"
„Naprosto," přikývl. „Potřebuje představivost, pevné nervy a neotřesitelný žaludek."
„Vy sám přece..."
On? „Kromě různého vydírání, podvodů a několika neautorizovaných vražd jsem se opakovaně dopustil velezrady. Nepokoušejte se mě obhajovat."
„Městu jste prospěl," namítl Važuzel.
„On také, uvidíte. A ještě ho to bude bavit."

*Havelock nehlasoval. Za čtyři století, kdy Oddělení posmrtné komunikace odmítalo ve věci vypomáhat, vznikla tradice, že starý Patricij se neúčastní.

„Měl byste si ve věcech udržovat lepší pořádek," pokáral ho Patricij. „Nejste přepracovaný?" ptal se starostlivě.
„Jsem úplně odpočatý," odsekl. Probdělou noc by tomu floutkovi nepřiznal ani za nic.
Prý přepracovaný! I kdyby snad někde založil papíry, což neudělal, určitě by jen tak nezaložil mrtvolu.
Profesionální práce s paklíčem, žádné stopy, a v márnici Angua necítila nic cizího, takže golem. Jaká náhodička.

„Nakonec se tedy celá věc vyřešila k vaší spokojenosti," nadhodil Vetinari.
„To sice ano, ale blbce ze mě přitom dělat nemusel!"
„Sire Samueli, musíte si zkrátka zvyknout, že současný Patricij dává přednost trochu jinému stylu práce než já."

Vůdce národa musí být připraven na každou možnou eventualitu.
Po fasádě paláce hbitě šplhala nezřetelná postava. Nešlo však o vraha, zloděje ani špióna. To se Patricij ankh-morporský věnoval pravidelnému tréninku.
Po zvládnutí doskoku do hnoje postoupil k cvičení vyhnutí se nastraženým sudlicím a odtud k pokročilým technikám. Transfenestraci mezi kuchyní a přípravnou dokázal vybrat kotoulem plavmo v obou směrech. Infenestraci znal ze své minulosti; u triumfální reinfenestrace dosud piloval styl. Přešel i k interfenestraci do vedlejšího křídla budovy.
Dal si dobrý pozor, aby ho nezahlédla uklízečka. To se podařilo dokonale.
Zůstal intrafenestrován mezi oběma tabulemi, dokud ho ráno nevysvobodil sekretář.

„Ah, veliteli. To je od vás milé. Mohu vám nabídnout zázvorovou limonádu?"
Rád přijal. Svým způsobem ho uklidňovalo, že Vetinari návštěvu očekával.

„Máte zajímavý problém," dozvěděl se. „Ale jakou pomoc hledáte u mne? Příkaz stíhání zastavit vám může vydat Patricij města."
„Ten se k tomu nemá."
„Snad nejste zklamaný? Netvrdil jste, že ani vládce by neměl stát nad zákonem?"
„A vy jste mi pokaždé připomněl, že stojí a nic s tím nenadělám."
„Možná si můj nástupce vzal vaše slova víc k srdci."
„Podívejte, dokážete mi nějak poradit nebo ne?"
„Chcete po mně radu?" Vetinari se rozesmál. „Sire Samueli - vy stárnete!"

Nikdo nezaznamenal, že se ve stínu římsy o veřeje ledabyle opírá tmavá postava. Muž neurčitého věku pozoroval strážnici a ze siluet za okny si dával v hlavě dohromady, kolik přesně je uvnitř policistů a kde se pohybují.
Před několika lety se mu tady přihodila ošklivá nepříjemnost. Tehdy se z toho ještě vykecal. Za dnešních okolností už se na výřečnost spoléhat nemohl.
Za chvíli pronikne dovnitř a v žádném případě se nesmí stát, aby se vzápětí skácel jako podťatý a chvíli o sobě vůbec nevěděl.
Až kapitán Navážka mu tenkrát prozradil, na co vlastně ve tmě narazil. Řekl lapidárně: „Na mě."

Jak jsme exkluzivně zjistili, Patricijův tajemník Rufus Važuzel každou osmotu navštěvuje rezidenci Patricijova předchůdce. Stěží se ti dva scházejí jen nad partičkou buch. (Pan Važuzel ostatně buch nehraje.) Zdá se, že Vetinari nadále tahá za nitky, aniž by však přijímal také odpovědnost.
Spíš než takto vodit občany za nos, měl by si bývalý vládce najít nějaký klidný domek na venkově, odkud se nebude míchat do politiky města.

Domek na venkově by mohl být docela příjemný, napadlo Havelocka. Odložil noviny a začetl se do dnešních semaforových zpráv* od lady Margolotty a arcikancléře Viléma Mrakoplaše.

* Samozřejmě šifrovaných. Jednalo se o soukromou korespondenci.