Pojď si proň

Ledva přijdu do vesnice,
výkřik k uším proniká:
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!"

Odvádím si nebožátka,
aby byla v bezpečí.
Když je nechce vlastní matka,
dobrou věc to nesvědčí.

Rozhlédnu se, která z chalup
posílá mi pozvání.
Vejdu zlehka, žádný kalup,
zahajuji jednání.

„Dej sem dítě," pravím suše,
„zbavím tě tvých potíží."
Přestože jí mluvím z duše,
matka zlostně zahlíží.

Pevně dítě za krk svírá,
marně prosím: „Pusť ho už!
Vždyť tvým stiskem chudák zmírá!"
A vtom vstoupí její muž.

Za ženou se honem žene.
O dítě se neshání,
které leží zardoušené…
Mé největší selhání.