Vetinari na odpočinku

Tři košíky na stole se zlomyslně šklebily.
Vzal do ruky asi půl štosu z přetékajícího košíku Protřepat, párkrát balíček bez zájmu sejmul, zaregistroval nadpisy a zase papíry vrátil zpátky. Tohle počká.
Sáhl do košíku Vyřídit. Letmo přeletěl očima pravidelný přehled dopravní situace. Pokaždé stejný, dokonce se mu zdálo, že poznává některé pravopisné chyby. Šup s tím rovnou do Vyřízeno.
S dalšími položkami to šlo podobně. Výkaz z inventury zbrojnice. Objednávka vybavení pro laboratoř. Totéž pro pitevnu.
Podezření na sabotáž v cechu alchy... tak moment.
Tenhle nesmysl už skutečně jednou četl.
Někdo ty košíky pomíchal.

Kdo tu šmejdil a co hledal?

Vetinari by ho býval měl na koberečku dřív, než mu o té druhé vraždě stačili říct jeho vlastní lidé. Tenhleten nablýskaný ňouma mu klidně řekne jen „vy to vyřešíte, veliteli". Ale on to tak nenechá. V jeho městě nikdo počestné dámy z váženého cechu na kusy rozřezávat nebude.
A teď se v péči Igorova bratrance Igora zotavuje paní Brutálie. To jde do tuhého.

O dvě hodiny později měl v márnici tělo pokryté ranami ve tvaru papouščí hlavy, v cele pachatelku třetí vraždy s plným doznáním a hlavu plnou záhady, jak to navléct, aby ji mohl s omluvou a poděkováním pustit.

„Bohové!"
Pláten bylo celkem osm. Mohla vznikat možná po sedmi letech. Představovala tak vlastně jakousi časovou studii.
„Našel jste Leonardovy portréty."
„Řekl bych, že mají skoro blíž k aktům."
„Nepřehánějte. Na každém jsem přinejmenším zpola oblečený." Bosé nohy, vyhrnuté rukávy. Neodkládal oděv. Odkládal své postavení, odpovědnost, starosti a ostražitost.
„Proč jste si objednal něco takového?"
„Neobjednal jsem si je. Požádal mě, abych mu seděl."
„Museli jste si být hodně blízcí, když jste mu vyhověl."
„Byl jediný, před kým jsem mohl hovořit otevřeně. Většinou mě stejně neposlouchal, když jsem mluvil o městě."
„Schází vám, viďte..."
Náznak úsměvu. „Teď už trochu méně."

„Měl bych... se přiznat..." mačkal bezradně klobouk.
Vetinari dál stříhal hrušeň. „Není třeba."
„Vy... to víte?"
„Ovšemže."
„Jak?"
„Zachytil jsem občas váš výraz." Usmál se. „Už nejsem Patricij."
„To nic nemění."
„To mění mnohé." Odložil nůžky. „Jsem školený vrah, to víte."
„Samozřejmě."
„Zatímco vy, odpusťte mi neomalenost... jste bezbranný úředník."
„To snad -"
„Nemohl bych připustit, aby se mi někdo snažil... dostat na kobylku tím, že ublíží vám."
Rufus ještě víc zrozpačitěl.
„Teď už mým odstraněním nikdo nic nezíská. Kromě pomsty, ale ta bývá osobní."
„Kam tím míříte?"
„Nemělo by vám nic hrozit. Pokud si nadále přejete se se mnou sblížit."

Slunce svítilo i skrz závěsy příliš ostře a hlava mu třeštila, přestože mu někdo, a Rufus velmi pochyboval, že on sám, přiložil na čelo ledový obklad. Dosud měl na sobě večerní oblek. Boty naštěstí ne, jen doufal, že stojí srovnané vedle postele jeho vlastním přičiněním.
Stále si nedokázal přesně vybavit události včerejšího večera. Konala se výroční večeře cechovních představitelů - poslední, kterou uspořádal, jak se důvěrně dozvěděl.
Což ho rozhodně neopravňovalo se opít jako studentík.

„Vezměte si den volna," poradil mu jeho zaměstnavatel laskavě. „Našemu nezvanému hostu jsem už vysvětlil, jak nesmírnou chybou bylo místo útoku na mne praštit obuškem vás."

Sam zachmuřeně hleděl do své sklenice okurkové limonády. Potřeboval by panáka. Dokonce i Karotka popíjel mléko s rumem.
„Jednou to přijít muselo," vzdychl Noby. „Jenomže stejně si to nějak nedovedu představit... To už prostě nebude ono."
„Přesně," kývl Fred. „Tenhleten komediant... kdo ví, kam to všechno spěje."
„Do horoucích pekel," zavrčel Sam bez elánu. Vetinari vládl Ankh-Morporku přes třicet let. Nedal se nahradit. A teď...
Nemohli čekat, že ten starý muž vydrží v patricijském křesle věčně.

Přesto nečekali, že z úřadu jednoduše odstoupí.
„Konečně vám můžu říct, že jste mizera."
„Křivdíte mi, sire Samueli. To jsem vám nikdy nezakazoval."