Autorův výběr 2024

Ruka se cuká na spoušti
Gumička leží na poušti
Poslední vlak perón opouští
Mozek se na slunci rozpouští

Je duben, je duben, je DMD,
Na víkend se nikam nejede
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Oči jsou krásně červené
Stojí to za to, né že né
Řádka za řádkou samý skvost
Literatura má budoucnost!

Je duben, je duben, je DMD,
Na víkend se nikam nejede
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Gumičku až v poušti skryje prach
Přijde další výzva, nemám strach
Kdoví co se všechno může stát…

„Adam je jasnovidec. Jako bonus čistej.“ Diviš mě nasměruje k muži v křesle s blokem na klíně.
„Co znamená čistej?“
„My dva to neschytali. Tak atraktivně vypadáme, protože jsme prokalili víkend v Berlíně. Dáváme dohromady informace.“

„Tichavský.“ Na moment se vynoří z přítmí nad lampou. Tmavé oči. Hezký úsměv. Hezké ruce. Před pár lety by mi dokázal zamotat hlavu na počkání. Před pár lety.
„Potřebuji se na tebe naladit. Neformuluj myšlenky. Stačí mi obrazy.“
Večer. Usínám doma. Ráno. Svítá. Cizí byt. Cizí mrtvola. Vzpomínka se třese, nejde zaostřit. V hlavě mi buší.
„Mám to.“ Hrot tužky se rozběhne po papíru.

Zelenáč konzultuje po telefonu s odborníkem.
"... já nevím, jestli je rozehřátý. Šmejdí tady po stole a pořád vibruje."
"Tak to se nerozehřívá, ale přede."
"On přede?"
"Občas."

***

Odborný dotaz na přednášce: "K čemu je biologicky netopýrovi předení?"
Odborná odpověď: "Jak bych to řekl... K čemu je člověku se protahovat a dělat mmrrrrmhmmmm?"

***

"Jejda, ty máš na těch osm gramů pořádný motorek!"
To je pochvala za krmení, ty tupý strome.

***

Rada pro sousedku v boxu: "Až dostaneš chutného šťavnatého zophobáka, začni příst. Bude to moc roztomilé a dostaneš dalšího."

***

Není to žádná věda.
Jsme prostě odporně roztomilí a zlatí a kočičí.

„Zpočátku jsme samozřejmě čelili řadě obtíží způsobených nedomyšleností důsledků pobytu pod vodou,“ vyprávěl kapitán Nemo. „Byl jsem tehdy přesvědčen, že nutnost nabírat čerstvé zásoby zvýší riziko prozrazení. Takže jsme zvířata na maso chovali přímo na lodi.“
Ned Land se zamračil. Profesor Arronax se zeptal: „Ukončili jste to kvůli zápachu?“
„To byste čekal, že? Ale ne. Začalo to útěkem býčka z teletníku, který pak zlomil nohu kuchaři, pokračovalo zmizelým seletem, které zalezlo k pákám a změnilo kurz, a poslední kapka byly slepice, které ve snaze proklovat se z ubikací do skladu obilí zkratovaly kabel okysličovače a málem jsme se všichni udusili!“

"Ty jsi normálně magor!" Pedro se krčil za terénní vlnou a přežívající vegetací a u toho sledoval Crevana, který přes puškohled sledoval cíl.
"Jaký máme poslání?!"
"Chránit poutníky, ale můžu tě upozornit na to, že jsme tu dva a ty jsi zraněný?"
"Můžeš..."
"Stejně mi to nebude co platný, že?"
"Ne. Pojď sem,"podal mu dalekohled."Odečítej."
"Kurva." Pedro se přesto přesunul vedle Crevana a začal mu načítat cíle. Skupinka se chystala zaútočit na konvoj červeného kříže co projíždel údolím.
"Cíl jedna. Turban, dvěstě metrů, vítr..."
Nádech.
Zadržet dech.
Puška štěkla.
A znovu.
Templáři chrání poutníky.
Tehdy i teď.
Pořád.

Povídám povídám pohádku
dopředu i pozpátku.
Tam na louce pod lesem
pase Janek se svým psem.
Pasou stádo obecní
v každém roce na sto dní.
Páru kozí, něco krav,
asi tak dvanácte hlav.
Janek pase, hlídá rád,
za to nemá nikdy hlad.
Hlídá s Jankem jeho pes
předevčírem, včera, dnes.

Předevčírem, včera, dnes,
hlídá s Jankem jeho pes.
Za to nemá nikdy hlad,
Janek pase, hlídá rád.
Asi tak dvanácte hlav,
páru kozí, něco krav.
V každém roce na sto dní
pasou stádo obecní.
Pase Janek se svým psem
tam na louce pod lesem.
Dopředu i pozpátku
povídám povídám pohádku.

Vysílač na obzoru marně volá sos. Zbytečně vysílá myday, myday. Ikarův pád je neodvratný.

To je ale výška! Měřeno svíravým strachem, jeho zpětným pohledem vzhůru.
Vyčkávající hlubina je tak moc hluboká, až z ní srdce dostalo závrať. Myšlenky se potácí jako po kvalitním silném vínu. Hrozný výběr z hroznů jeho života. Mládí nezastaví hrůzný střemhlavý let. Vzpomínky sviští rychleji než bílé zmítající se tělo, které jako blesk prolétlo oblohou. Nebe, které se odvážil navštívit a tak rychle opustil, mu místo šátku svým modrým odrazem na vodní ploše dává sbohem. Hladina rozevřela svůj černý klín. Voda ho vítá s otevřenou náručí.

Druhá čárka v gravitestu majitelce napoví,
že se k srdci v hrudním koši přidal orgán párový.

Gravidita bezesporu magické je heslo,
žádný horor, přesto srdce do žaludku kleslo.

Otázka je, kdy to přijde, jestli zrovna vhod,
až ti tohle srdce časem klesne do kalhot.

Vážně je to zvláštní pocit slyšet jeho ozvy,
co že člověk nechtíc "sežral" najednou se dozví.

Zvuk vlaku či koněspřežky cválající břichem
ozývá se z monitoru nemocničním tichem.

Rodička jen valí bulvy co má všechno v pupku,
prognostici prorokují prasklou vodní trubku.

Ať porodník hlavně není instalatér amatér,
stiskem dlaní signál dáváš tam nahoru do pater.

Skrze to, co není, uchopit to, co je. Z koruny stromu sledovat zelené listy, po kolena ve vodě, kde se stéká déšť a slzy štěstí, v odlescích ohně poprvé nesměle natáhnout dlaň. Spálíš se? Shoříš?
Dívat se do očí druhého, které se utápí v temnotě, topit se v nich a napsat o tom báseň. Co je to umění? Co to je, když ne nenaplnitelná touha pomíjivého mít podíl na věčnosti?
Vyfotíš fotku, abys vzpomínku té noci navždy uchoval. O pár let později ji pověsí do galerie, z osobního veřejnou, z odkazu výstřižek.
Skrze to, co není…
Nejsme. Jsme. Dýcháme. Tvoříme.